Mistři světa !? // MS 2022 FF

Za blbost se platí

,,Kdo jsi?" Zeptal se Filip zmateně a já v tu chvíli strnula. Nebyla jsem schopná pokračovat v chůzi dál. Jeho slova se mi zaryla do těla, byla jako tisíce malých kudliček, které se zabodávaly po celém těle čím dál tím víc hlouběji. Nevěděla jsem, jak mám zareagovat, jak se mám zachovat. Byla jsem ještě zmatenější, než byl sám Filip. Koukali jsme si do očí, přičemž mým tělem procházela neskutečná bolest a ještě větší strach. Strach o něj.

,,Ty - ty si mě nepamatuješ?" Polkla jsem hlasitě a odvážila se rozklepaným hlasem zeptat. Zavrtěl hlavou do stran.

,,Ne, nevím, kdo jsi, promiň mi to" odpověděl, bylo ale zřejmé, že mu celá tahle situace není příjemná. Rentgenoval mě pohledem, usilovně si snažil vzpomenout, kdo ona dívka, která naproti němu stojí, je. Nebyla jsem schopna už jediného slova. Děsilo mě to. Děsilo nás to oba.

,,Filipe, převezmou si tě záchran- Lar, co tu děláš?" Vešel do místnosti týmový lékař a hned v závěsu za ním kustod. Oba si mě zkoumavě prohlídli a čekali na mou odpověď.

,,Jen jsem chtěla vědět, jak je na tom Filip, ale-"

,,Co ale?" Přerušil mě doktor a nadzdvihnul jedno obočí.

,,On... on neví, kdo jsem" zadržela jsem slzy a pohled sklopila do země.

,,Vážně?" Vykulil oči lékař a od někud z kapsy vyndal malou baterku, kterou pohotově posvítil Filipovi do očí. Zatvářil se dost vážně, nic ale neřekl. Pouze se obrátil ke dveřím kabiny, kterými zrovna do vcelku studené místnosti vcházeli dva muži celí odění v červených kombinézách s reflexními pruhy. Jeden z nich měl na zádech obrovský batoh a druhý za sebou táhnul nosítka.

,,Oni se o něj postarají, neboj se, teď tu ale nemůžeš být" chytil mě teplou dlaní za rameno kustod a nepatrným pohybem palce mi setřel slzu, která mi právě stékala po tváři. Neudržela jsem ji. A všimnul si toho i Filip. Nevěděl, jak má reagovat, něco chtěl udělat, ale co? Byl zrovna v péči lékařů a já tu jen stála. Nechtěla jsem pryč, ale něco, včetně kustoda, mi říkalo, ať jdu, že tu stejně ničemu nepomůžu. Pocítila jsem stejnou bezmoc, jako kdysi, když mi oznamovali, že se maminka domů už nevrátí. Stejnou. Naprosto. A v tu chvíli jsem sprintem vyběhla na chodbu a hlasitě se rozplakala. Musela jsem být slyšet všude, soudě podle dveří od Finské kabiny, které se otevřely a vykouknul z nich Saku Mäenalanen, kterého jsem dokázala poznat. Vyměnil mi vážnej, soucitnej a zároveň lítostnej pohled, jakoby mi jím otvíral svou náruč, já ale jen zavrtěla hlavou do stran a pokračovala v běhu dál. Bezmyšlenkovitě. Ale i tak jsem našla cestu ven ze stadionu.

Do tváře mi dýchnul studený severský vítr, který se, za tu dobu, co jsem seděla na stadionu, určitě zvednul. Zarazila jsem ruce do kapes od bundy a bradu si zachumlala k hrudi tak, aby mi tam dosahoval ještě okraj bundy. Byla mi najednou hrozná zima, svou roli ale hrály i nervy.
Rozešla jsem se pomalejším krokem směrem do města a doufala, že tentokrát už nikoho nepotkám. Nechce se mi vracet na hotel, na stadion. Nechce se mi být ani v tý zimě venku, ale mám dojem, že mi nic jinýho ani nezbývá. Nechce se mi vlastně vůbec nic. Potopena ve svých myšlenkách jsem ale i tak dorazila do místního parku lemovaného kavárnami a do jedné z nich, do té nejmenší a snad i nejzapadlejší, jsem zalezla. Bylo tu teplo. V krbu praskal oheň, jen vzadu u stolu sedělo pár lidí, ale jinak tu vlastně nebyla ani noha. Na jednu stranu to bylo opravdové štěstí. Během mistrovství bylo vždy a všude narváno, venku i vevnitř. Zapadla jsem k jednomu ze stolů a setřela si z pod očí rozmazanou řasenku, ještě než ke mně přišel číšník.

🏒🏒🏒

No tak, Dominiku, zvedni to! Prosila jsem ve svých myšlenkách, když jsem se marně snažila dovolat Kubalíkovi. Vím, že jsou skoro 3 ráno, vím, že bych měla být na hotelu a v posteli. Ale taky vím, že jsem dost opilá a že se sama vrátit nemůžu. Je vlastně zázrak, že jsem dokázala vytočit alespoň jedno telefonní číslo a rozeznat na displeji v písmenkách jeho majitele. Ovšem Kubalík tvrdě chrněl a ke zvednutí telefonu se opravdu neměl.
,,Lauro?" Ozval se z ničeho nic na druhé straně rozespalý a ochraptěný hlas. Ulevila jsem si. Konečně to vzal. Ale počkat, ten hlas nepatří Dominikovi, ale Vránovi!
,,Kubíku?" Dostala jsem ze sebe, opravdu doufám, že srozumitelně.
,,Kurva co vyvádíš?" Reagoval ihned, tentokrát ale už zcela probraně Jakub. Takže jsem to zas tak srozumitelně a normálně neřekla.
,,Nic" šeptla jsem: ,,Pomoz mi" pokračovala jsem, ale to jsem na druhé straně slyšela už i Dominika: ,,Co to vyvádíš Havrane? Proč mě budíš ty kreténe?"
,,Tak si kurva poslechni Lauru!" Odpověděl Kuba a v pozadí jsem slyšela cinkání něčeho kovového. Snad přezky, mohl to být pásek.
,,Lauri? Co se děje, že ten idiot tak vyvádí?" Převzal si telefon k uchu Kubalda a čekal, co ze mě vyleze. Ale v tu chvíli jsem nebyla už ani moc schopná mluvit. Jen ztěží jsem ze sebe dostala: ,,Jsem někde v parku"

~
Ehm Lauro? Vím, že tě to mrzí, ale pro příště už nedělej kraviny, jo? Všichni to máme někdy těžký, ale pro příště buď alespoň na hotelu, jo? 😗
Opět se hlásím, po další delší odmlce, ale mám pro vás další kousek, tentokrát ale nechanej tak, jak byl původně... chtěla jsem to původně celý přepsat, ale aktuálně mám až moc školy a povinností, že vlastně nestíhám ani vlastní život. Jsou to ani ne dva celý měsíce, co jsem se octla v jiný škole, v jiným městě, tak je to pro mě o to víc náročný, ale až to zvládnu, brzo se snad vrátí i moje aktivita 😗🤭
pusu❤️‍🩹