Mistři světa !? // MS 2022 FF

,,Kdo neskáče není Čech"

Schylovalo se k půl třetí odpoledne, kluci i táta byli v kabině a já se s obrovským úsměvem na tváři potulovala obrovskou halou v Tampere. Všude visely vlajky zemí účastněných na letošním mistrovství, na každém rohu stál stánek s nejrůznějším občerstvením přes hranolky a párky v rohlíků až dokonce po ryby, ale všude bylo hlavně plno lidí. V dresech českého týmu, ale i britského. Někdo neměl nic, potulovalo se tu pár Finů v dresech Suomi a překvapivě se na zápas malé republiky proti dřívější koloniální velmoci přišlo podívat i pár Švédů či Lotyšů. Celkově to tu všechno žilo, nikde nebylo ani trochu klidu, tribuny s celkovou kapacitou 11 000 diváků se taky rychle plnily ač zápas začínal až za hodinu. Na led už mířili hokejisti obou týmů na rozbruslení a já konečně našla své místo a usadila se kousek od střídačky domácích, kteří jsou v dnešním případě Češi. Mám skvělý výhled. Na kluky, ale i přímo doprostřed ledové plochy, kde hlavním logem byl znak Škodovky. Hodila jsem na sebe svůj dres i šálu a vlastně se vůbec netajním tím, že nosím na zádech Chýťovo jméno. Strašně jsem si ho poslední dobou oblíbila. Jako člověka, ale i jako hráče na ledě.

,,Máš tu volno?" Seskočil z řady za mnou ke mně dolů mladý kluk a zazubil se. Byl to on. Ten, co mi málem vtrhnul do hotelového pokoje. Se stejně zářivým úsměvem, který mi věnoval i dnes ráno.

,,No pokud sem máš lístek, tak určitě" zadívala jsem se na něj a pokrčila rameny. Na sobě měl tmavo modrou mikinu s nápisem Toronto Maple Leafs a číslem 16. A až teď mi to došlo. Jak jsem jen mohla zapomenout jeho jméno? Jak jsem jen nemohla přiřadit jeho krásnou tvář k jeho zvučnému jménu? Byl mým obrovským vzorem ještě dva roky zpátky. Žrala jsem ho. Do doby, než jsem hokej strčila do pozadí a přestala se o něj zajímat. Byl to Mitch. Mitch Marner z Toronta, který může za mou lásku k Javorovým Listům a NHL celkově.

,,Překvapivě mám" ušklíbnul se a posadil se na sedačku těsně vedle mě.
,,Jinak jsem Mitch, ráno jsem se v tom zmatku ani nepředstavil" věnoval mi pohled a natáhnul ke mně ruku, kterou jsem mu s radostí podala nazpět a usmála se stejně zářivě, jako on. ,,Laura" mrkla jsem ještě a to už jsem si všímala pohledu Kubaldy, který na ledě nehnutě stál a díval se naším směrem. "Ochranář".

🏒🏒🏒

,,A dopředu!" Křičím z plných plic na Kubu Fleka, který se dostal v našem obranném pásmu k puku a startuje svůj motorový pohon. Svou bleskovou rychlostí míří směrem k britské kleci a už ani Liam Kirk, který mu byl nejblíž ho nestíhá. Dostal se do samostatného úniku a má skvělou možnost proměnit skóre a postarat se o první gól dnešního zápasu. Běží šestnáctá minuta první třetiny a všichni napjatě čekáme, jak zakončí. Na bránu míří už zcela sám, situace vypadá spíše jako nájezd, jen v obrovské rychlosti. A pozor! Naznačil střelu a puk trefuje přímo mezi brankářovi betony! Halou se ozývá gólová siréna i písnička Zavolejte Stráže a všichni čeští příznivci vyskočili na nohy. Mávají svýma šálama a všichni se radují. Včetně mě i samozřejmě samotnýho Flíčka, který se stal prvním střelcem Česka na tomhle mistrovství. Celá jeho lajna po něm skočila a v kroužku se radují. Stav je 1:0 pro nás. Na tribunách se skanduje Kubovo jméno a já si naprosto užívám atmosféru plného stadionu i společnosti Mitche Marnera, se kterým, jak jsem zjistila se dá dobře povídat a to nejen o hokeji.

,,To vy Češi takhle fandíte normálně?" Usmál se trochu překvapeně a pohledem zkouknul celou arénu. Všichni byli na nohách, skákali a užívali si typický pokřik kdo neskáče není Čech. Stav už byl 4:0 a schylovalo se k desáté minutě druhé třetiny. Střelci byli Flek, Vrána, Kovář a Sklenička.

,,Asi jo, prožíváme všechny zápasy naplno" odpověděla jsem a přidala se ke skandování a skákání k ostatním. Chybělo mi to. Vážně víc, než jsem si myslela. Ty nervy, ta radost i ty neskutečné emoce. Fandění, skandování a křičení z plných plic. Miluju hokej. A už nikdy nepřestanu. Není to jen zábava, je to životní styl . . .

🏒🏒🏒

,,Zavolejte stráže, zbláznilo se páže prý chce dobýt hrad!" Vykřikla jsem, když začala hrát gólová znělka při zvýšení náskoku na 7:1. Střelcem nádherné trefy z kruhu se stal Kubalda, navíc hned minutu po Chýťově střele z prostředka útočného pásma, kdy obkroužil branku a vyjel si přímo skoro před ní, od kud se trefil přímo nad brankáře a zvýšil na 6:1. Dneska to bylo obvzlášť šťastný, hlavně, když jsme měli už výhru v kapse. Na kostce padesát vteřin do konce a začíná se skandovat Hoši děkujem. Prostě paráda a zasloužené tři body do tabulky.

,,Nechceš se jít ještě projít?" Zeptal se Mitch, když jsem se konečně uklidnila a posadila se zpátky vedle něj.

,,Měla bych čekat na tátu a kluky a pak jet s nima na hotel zpátky" odpověděla jsem, ale on se zřejmě s mou odpovědí nesmířil.

,,Stejně bydlíme na stejným hotelu a je to jen procházka" nasadil psí očka a začal smlouvat. Bohužel pro mě. Já, jakožto jeho fanynka jsem jeho kukuči nedokázala odolat.

,,Tak fajn, napíšu Chýťovi, že mi nebylo dobře, tak jsem šla už na pokoj" protočila jsem oči a rychle napsala Fildovi zprávu na instagram, ať na mě nečekaj.

,,Lhát se nemá" usmál se a pobídnul mě, abychom už šli. Nechtělo se mi, pořád zbývala půl minuta do konce zápasu, ale i tak jsem ho nechala chytit mou ruku a vyvést mě ven před arénu.