Mistři světa !? // MS 2022 FF

minulost

Našlapovala jsem na špičky. Jako myška, abych nikoho nevzbudila a proplétala jsem se mezi několika spícími těly hokejistů. Spalo nás tu asi devět, z toho jen já s Chýťou a Havranem v jedné posteli. Jak jsme se tam vešli, to je mi do teď záhadou a ještě větší záhadou je, že jsem docela vyspalá a hlavně nerozlámaná, když tam ty dva vidím. Filda v té největší mezeře s nohou přes Kubu a ten má zas ruku pověšenou přes okraj postele dolů a mačká se na malém kousku. Jinak zbytek kluků se nějak namáčkl na malou, naštěstí roztahovací sedačku a hlavně na zem na peřiny, pro který se v noci v tichosti snažili dojít do svých pokojů. Ikdyž se jim to nevedlo a při nejmenším vzbudili z vedlejšího pokoje jen Lencíka, kterej na ně dokonce i vyběhnul. Byl rozespalej a nasupenej. A když pochopil, že se s náma nebude dát rozumně bavit díky alkoholu co nám koloval, některým do teď koluje, v žilách, rozhodl se, že bude lepší zalézt zpátky do postele a vůbec se nad námi nepozastavovat. Udělal dobře. Jinak si ani nedokážu představit, jak by to dopadlo.

Rozpustila jsem si vlasy z pomyslného drdolu, který jsem měla od včera nejspíš na hlavě. Shodila ze sebe Havranovu mikinu s logem Red Wings a zalezla do vlažné sprchy. Je to přesně to, co teď potřebuju. Abych ze sebe smyla celý včerejší večer, zbavila se kocoviny a utřídila si všechny své myšlenky. A že jich bylo. Nemůžu se zbavit pocitu viny. Kvůli Filipovi. Kvůli Mitchellovi. Kvůli Kubalíkovi, se kterým jsme to v noci nějak dokázali urovnat. Já vlastně ani nevím, co jsem začala cítit. Přijdu si strašně zmatená.  A ten Filipův kukuč mě nenechává chladným. Nemůžu z hlavy vymazat ten včerejší cit co dal do úkolového polibku, který jsem mu, aniž bych vůbec přemýšlela, vrátila. Dala jsem do něj všechno. Přesně to, jak jsem to vlastně cítila. Zároveň jsem si v hlavě přemítala čas strávený s Mitchem a pocity, které jsem v jeho přítomnosti měla. A aby toho nebylo málo, začaly mě opět dobíhat stíny mé minulosti. Přesně zítra to bude rok. Vůbec mi to nedocházelo. Ale až teď jsem si všimla datumu i času na mém telefonu, který jsem měla položený na nedalekém umyvadle. Zavibroval, rozsvítil obrazovku a všechno mi v tu chvíli došlo. Bodlo mě u srdce. Podívala jsem se vzhůru a přesně v tu chvíli uviděla...

Uviděla jsem strop nemocnice. Blikající světla, tátu se sklopeným obličejem a v obleku potříštěným krví. I ruce měl celé červené a nervózně pochodoval po čekárně sem a tam. Zrovna jsem přiběhla. Celá uřícená, ještě se školní taškou na zádech a potem rozmazanou řasenkou po tvářích. Ještě jsem nebrečela. Nic jsem si zatím neuvědomovala. Nic jsem vlastně nevěděla. Ale tátův výraz byl pro mě špatným znamením. Chytla jsem se za kolena. Odhodila tašku na židli a pomalu se vydýchávala. Až pak jsem na něj pohlédla. Chytil mě za rameno. Posadil mě, ač jsem se vzpírala, že chci stát. Podal mi skleničku vody, ač jsem nechtěla. Posadil se vedle mě a zavrtěl hlavou..

,,Lar!"
Neodpověděla jsem.

,,Lauro!"
,,No tak!"
Neutichal. Ale já neměla sílu mu odpovědět. Zády jsem sjela po stěně až k zemi. Chytila se kolem kolen a skrývala svůj obličej plný slz. Vzlykala jsem nahlas a nechávala na svou pokožku dopadat studené kapky vody. Ani jsem nevnímala, že původně teplá voda začala téct studeně. Byla jsem až moc zaneprázdněná.

,,Kurva Laro! Co se děje?!" Poznala jsem Filipův hlas. Zaklepal, bylo zamčeno. Zrovna vedle mě spadlo mýdlo z poličky. Zarachotila vana dutým zvukem a Filipa mé neodpovídání přimělo panikařit.

Přemohla jsem se. Ubrečeným, ale pevným hlasem jsem mu konečně odpověděla.
,,Nic se neděje!"

🏒🏒🏒

,,Vy jste tu furt všichni?" Vylezla jsem. Po hodině. Někteří ještě spali, někteří jen leželi u svých telefonů. Ale nikomu se nikam nechtělo.
Už jsem v obličeji neměla ani sebemenší náznak toho, že bych brečela. Ale bohužel jsem se nevyvarovala Chýťovu tázavému, zároveň lítostnému pohledu. Jako jediný nevypadal jako přejetý parním válcem a naznačoval mi, abych šla za ním na postel. Havran ještě spal, to samé Hajas s Kubaldou na gauči a Hroňas s Flíčkem a Sklendou na peřinách na zemi. Byli rozvalení a tvrdá podložka jim očividně ve spánku nepřekážela.

,,Máš tu pohodlně" mykl na mou otázku rameny Záďa a převalil se na druhý bok.
,,Navíc mě Chýťa vzbudil, už ani nevím čím, ale něco křičel" zívnul si a dál si mě nevšímal. Proto jsem mohla opatrně prokličkovat mezi klukama a sednout si k Chýťovi.
Tož nevím proč, ale chtěla jsem zmizet. Přišla jsem si vůči němu strašně provinile. Ale jakmile mě přivinul do objetí plného bezpečí, potřebovala jsem s ním ještě nějakou tu chvilku zůstat. Nevyptával se. Vůbec na nic. Jen mě kolíbal v náručí, sem tam mě hladil po zádech nebo po vlasech ale hlavně se mnou klimbal ze strany na stranu, aby mě uklidnil.

,,Děkuju" špitla jsem a objala ho kolem krku. Chytil mě za pas, ale vůbec nic mi neřekl.

~Trošku se začíná ukazovat to, co má Laura v hlavě. Jak moc je zmatená a co přesně ji vlastně celou dobu trápí... nevím, já osobně nejsem s touhle částí vůbec spokojená, ale už sama nevím, jak bych ji předělala, aby mi zapadala do dalších kapitol... takže tak nějak to berte, není to v žádnym případě dokonalý...ale budu jen a jen ráda, jestli vás to baví ❤ hoďte mi, prosím, zpětnou vazbu, co se vám líbí, či naopak, a nebojte se psát kritiku, i ta mě posouvá dál ❤
Love ya all, Maja~