Mistři světa !? // MS 2022 FF

,,Nebal ji, kreténe"

Postupně se začalo scházet čím dál víc hokejistů a já měla okolo sebe čím dál větší hlouček. Už tu nebyl jen Chýťa se Záďou, ale i Havran, Hroňas a Hajas, který byl na tom naštěstí stejně, jako já. Remcal, pil hnusný kafe z automatu a každou chvíli do něj musel někdo strkat, aby neusnul, z čehož měli všichni ohromnou srandu. A nálada se ještě zlepšila, když do haly přispěchal uřícený Kubalík.

,,Zase pozdě!" Zakřičel na něj Kuba Vrána a on se vydal za náma. Pozdravil se se všema klukama, ale pak jeho pohled zůstal ukotvený na mně.

,,Co tady v hloučku hokejistů tak hezká holka?" Zeptal se překvapeně a mírně se ušklíbnul. Vůbec mě nepoznal, ale nedivím se mu. Rok je dlouhá doba, ještě když jsem se tolik změnila. Navíc jsme se bavili jen chvíli a to bylo na kempu před MS, když mě táta posadil do jeho auta ať mě odveze domů.

,,Sedí" odpověděla jsem bez jediného zájmu a všichni kluci kolem mě se začali smát.

,,A čeká na tebe" dodala jsem ještě po chvilce. Nevím ani proč, ale chtěla jsem ho poškádlit. Očividně nechápal.

,,Na mě?" Zeptal se a já pouze přikývla.

,,Abych ti vyznala lásku, co k tobě cítím" dostala jsem ze sebe a měla co dělat, abych nevyprskla smíchy. To samý kluci vedle mě, kteří nahned prokoukli můj dětský plán.

,,Lásku?" Zakoktal se v půlce slova a já kývla na souhlas. Vůbec nevěděl jak reagovat.

,,Sice se vůbec neznáme, ale poznat bychom se teda mohli" vypadlo z něj po chvilce a to už se Havran se Záďou váleli po sobě smíchy a po nás házeli grimasy, že za námi stojí trenér.

,,Dominiku, nebal moji dceru, jinak jsi třináctej útočník" procedil mezi zubama a Kubalda se jen vystrašeně otočil.

,,Omlouvám se, já nevěděl, že je to vaše dcera" zdvihl ruce do obranného gesta a podíval se k zemi. Táta ho jen poplácl po rameni a s telefonem u ucha zase odešel.

,,Achjo, strašně ses změnila, Lau" Přitáhnul si mě do objetí, což jsem nečekala, ale i tak jsem ho nejistě chytila kolem krku. Přimáčknul mě k sobě ještě víc, ale to už nás přerušoval Hroňas. ,Slyšels Erata, tak ji nebal, kreténe" Šťouchnul do něj a my se odtáhli z objetí s úsměvem na tváři.

A takhle nějak vlastně začala celá cesta do Finského Tampere, co mi utekla překvapivě rychle i po pár nepříjemných událostech . . .

,,Tyvole, vono to má spoždění!" Zařval přes celý letiště Havran naštvaně a všichni lidi kolem nasměrovali nechápavý pohledy na naši skupinku, která byla bez obav nejhlasitější v celé Praze. A to nás bylo překvapivě jen 7, ostatní si udělali vlastní program, který se neskládal z lítání po letišti. Naštěstí jsem se mohla schovat za Chýťu, kterýho jsem si nějakým způsobem dokázala oblíbit už za pár hodin. Možná to ale bylo tím, že byl snad nejklidnější ze všech, dalo se s ním normálně mluvit a neměl vůči mně žádné poznámky.

,,Jak dlouho?" Zeptala jsem se s Chýťou naráz.

,,3 hodiny" odpověděl rovnou Kuba, ale pak se zadrhnul. ,,Vy jste to řekli naráz?"

,,Se u nich něco rýsuje" rýpnul si Kubalda a já ho jen zpražila pohledem. To mě vážně budou dávat dohromady s každým, s kým promluvím? Raději jsem se tomu ale víc nevěnovala a vytratila se následována kluky do duty free obhlížet oblečení.

🏒🏒🏒

,,Řekne mi někdo, kde je ta pitomá patnáctka?!" Křikl přes celý letadlo Lencík, ikdyž stál v uličce přímo naproti jeho sedadlu. Zastavil celý provoz a rozhlížel se kolem sebe mezitím co další lidi stáli těsně za ním. Štěstí měli jen ti, co měli sedadla před ním, což já rozhodně nebyla. Ale i tak jsem se smála stejně jako ostatní při pohledu na něj, jak si prohlíží letenku a okolí.

,,Pořiď si brejle!" zavolal na něj Michal Moravčík a spokojeně se usadil na své sedadlo čtrnáct D. Všichni se začali zase smát a Lenc jen s hozením očí v sloup se konečně podíval na označení těsně u jeho hlavy a se stydlivým výrazem zaplul do sedačky. A kolona se mohla konečně rozejít.

Já seděla celkem vzadu a do poslední chvíle jsem netušila vlastně s kým.
Šla jsem jako jedna z posledních a snažila se nezabít o svůj příruční kufr, který jsem táhla v ruce před sebou. Uf, konečně jsem u svých míst a k mému překvapení sedím u okýnka. Vedle Chýti, Havrana a přes uličku Kubaldy, Kovyho a Sklendy.

,,Tak se opět setkáváme" usmál se Kuba a pohledem ukázal na místo vedle Chýti. Jen jsem zavrtěla hlavou a snažila se se svojí výškou narvat svůj kufr nad sedačky. Vůbec mi tam nešel dát, z čehož jsem začínala být dosti nervózní.

,,Ukaž mi to, pomůžu ti" vycítil mé trable Kubalda a ochotně se zvedl ze svého místa, jen aby mi narval kufr nade mě.

,,Tos neviděla, že tam je už Havranův kufr, co zabral tři čtvrtiny místa?" Zasmál se mi a já jen ironicky zavrčela.

,,Kdybys měřil metr šedesát, tak si toho taky nevšimneš"

,,Koukej" zvedl mě najednou za  pas do vzduchu a hlavu mi strčil do prostoru pro zavazadla. Přesně tak, abych si všimla Kubovo kufru, který mi celou dobu překážel.

,,Skvělý a teď mě pusť" sykla jsem směrem k němu šeptem, ale můj táta byl rychlejší. ,,Třináctej útočník, Dominiku" řekl mu za zády jako varování a protáhnul se do úplně poslední řady s hlavním trenérem a druhým asistentem. Jen jsem pokrčila rameny a zaujala své místo vedle Fildy. Nasadila si sluchátka do uší, hlavu si opřela o okýnko a postupně mi padala víčka, až jsem se ocitla v říši svých snů.