Mistři světa !? // MS 2022 FF

🙈

,,Promiň za tu přepadovku, ale chtěl jsem tě mít u sebe" podrbal se na zátylku a zčervenaly mu tváře. V levý ruce držel kafe a tou pravou si proplétal prsty s těmi mými. Leželi jsme spolu u něj na pokoji v jedné posteli a koukali na film s Finským dabingem. Ničemu jsme nerozuměli, ale nějak nám to nevadilo. Navíc jsem se snažila naplno vnímat přítomnost druhé osoby a rozptýlit se. Ovšem v hlavě jsem měla stále ohromný zmatek, dávala jsem si za vinu celou dnešní noc i celé ráno. Myšlenky na rok staré události mě ubíjely, nedovolovaly mi se usmívat. Moc jsem toho ani nenamluvila. Pouze jsem žila a neměla náladu na vůbec nic. Poznal to. Poznal mé trápení. Položil pití, ruku si hodil okolo mého pasu. Podíval se mi do očí a vtisknul mě do pevného bjetí.

,,Mitchie..." opřela jsem se o jeho hrudník a nechala si zaplést jeho prsty do svých vlasů.

,,Mm?" Pohladil mě, s pohledem upřeným na televizi a líbnul mě do vlasů.

,,Děkuju" špitla jsem, rozesmála se a zavrtala se k němu ještě víc. Bylo mi líp. Ale celá ta situace mi připomínala ráno, kdy mě takhle k sobě tisknul Filda a na nic se, stejně jako Mitch, neptal. Je to vlastně hroznej paradox, že ve Fildovo objetí myslím na Mitche a naopak. Nevím, co se se mnou děje. Ale jsem vlastně strašně zmatená. Ze sebe. I ze svých citů. Tak se už konečně rozhodni co chceš Lauro. Zanadávala jsem si si v hlavě a zavrtala se k Mitchovu tělu ještě trochu blíž. Vím, že mám s ním už jen chvilku, než bude muset na led. Pak se zase přidám k českýmu nároďáku při dni volna a bude mě užírat svědomí při pohledu na Chýťu. Ani netuší, kde vlastně teď jsem. Jen jsem se pak vypařila a už se za hromadou hokejek do mého pokoje nevrátila.

,,Neděkuj" zašeptal ještě po chvíli a začal rukou z mého pasu putovat přes zadek až k mým stehnům. Tu druhou měl stále zapletenou v mých vlasech a já se, s obličejem namáčklým v jeho hrudi, musela kousat do rtu. Jen při letmých dotycích mi tělem projela elektřina. Naježily se mi chloupky jak kočce a naběhla mi husina. Motýlků jsem měla plný břicho a sem tam jsem vzrušením zacukala. Pokračoval. Na vnitřní stranu stehen. Věděl, co to se mnou dělá. Věděl to moc dobře. Měl mě. Podmanil si mě. A já začala ochotně spolupracovat. Hladově jsem přitiskla své rty na ty jeho. Začal válku našich jazyků a já mu mírně okusovala spodní ret. Rukou mi zajel pod tričko. Chtěl ho sundat, ale nestihnul to. Cvakly dveře. Rychle jsme se od sebe odpojili a pohledy nasměrovali na právě příchozí osobu. Jeho spolubydlícího, Connora McDavida a v závěsu blonďatého Švéda Williama Nylandera.
Oba se pobaveně tlemili, nic ale neříkali.

,,Sorry, jen že nebereš telefony, tak jsme tě šli zkontrolovat" vzal si slovo ihned Will. Snažil se dělat, jakoby se nic nestalo. Ale něco bylo jinak. Vypadal překvapeně. Možná smutně. Podvedeně. Nevím... Za to Conn se tlemil a opíral se o trám dveří, aby v záchvatu smíchu nespadnul.

🏒🏒🏒

,,Kdes zas byla? S Marnerem?" Šeptnul Kubalík směrem ke mně, kdy jsem si to nakráčela k obědu do jídelny. Byli tu už všichni a na mě zbývalo místo mezi Domčou a Kubem Vránou.

,,Do toho ti nic není, Kubalík" procedila jsem skoro vážně skrz zuby a snažila se udržet vážný výraz a nesmát se.  Chvilku se mi to i dařilo, kdyby na mě nezačal dělat Havran ksichty a kdyby kolem mě neprošel Honza Kovář. Šel mírně zasněně, byl ve své realitě a šel zrovna s plným talířem jídla spíš po paměti na své místo. Nikdo ho ale už neupozornil na ceduli POZOR KLUZKÁ PODLAHA. Netrvalo dlouho. Opravdu do ní narazil. Talíř se octl na zemi, to samé jeho jídlo, ikdyž to spíš zabíralo jeho modrou, právě z kufru vytaženou, čistou košili. Celou jídelnou se ozval hlasitý smích jeho spoluhráčů a brzy i můj. Všichni brali do pohotovosti své telefony, dokumentovali celou situaci a Kovy se na zemi pouze stydlivě červenal a snažil se zachránit co se dalo...No, nezachránil nic.

,,O půl na recepci" zašeptal mi u ucha najednou Záďa a někam se vypařil. Na reakci nečekal. Dostala jsem to rozkazem.