Mistři světa !? // MS 2022 FF

,,Chyběls mi, Filípku"

,,Rád bych věděl něco i o tobě" zadíval se do svého pití, kterým zamíchal a pak pohled upřel na mě. Udržoval oční kontakt a já se pomalu v jeho modrých očích ztrácela. Zastavil se čas a pro mě jsme existovali jen já a on. Úplně jsem zapomněla, že sedíme venku v nějaké kavárně a je mi zima, protože mě jeho oslnivý úsměv naprosto unesl a zazdil veškerou realitu kolem nás.

---------------------------------------------------------

,,Neboj, do půlnoci tě vrátím na pokoj" zavtipkoval Mitchy ještě před stadionem než jsme vyšli vstříc centru Tampere. Ani jeden z nás to tu neznal, ale ani jednomu to nevadilo. Já si užívala jeho společnost a dalo by se říci, že i on moji. Fajn se nám spolu povídalo a jeho zážitky z kabiny mě rozesmívaly dlouhou dobu. Úplně mi vypadlo z hlavy, že bych se asi měla ozvat tátovi, který se o mě mírně strachoval. Soudě podle počtu zmeškaných hovorů a přijatých zpráv. Naštěstí ta poslední zněla: asi už spíš, dobrou noc, ať je ti líp tak jsem se nemusela strachovat, že mi přes balkon vtrhne na pokoj.

,,Kam mě to vedeš?" Cukla jsem sebou s úsměvem, když se před námi objevil zábavný park. Všude samá světýlka a po okolí křik a pískot lidí z horkých drah. Vše bylo v provozu a že by tu bylo málo lidí, to se rozhodně říct nedalo. Spíš naopak. Dlouhé fronty na cokoliv a zázrak se bez fyzického kontaktu s dalšími lidmi dostat z jedný strany na druhou. Takhle nějak se dalo celý tohle místo chharakterizovat.

,,Na speciální místo plný zábavy" pokrčil rameny na mou otázku a jako malé dítě se rozběhl vstříc frontě na tu největší horskou dráhu, co tu jen spatřil. A já samozřejmě vlála za ním jako nějaká loutka. Nesnáším výšky. Nechtěla jsem tam. Ale než jsem se nadála, držel v ruce dva lístky a usmíval se jak malý kluk, co právě dostal svůj vysněný model autíčka ze sběratelské edice.

,,Mitchy tam mě nedostaneš" bránila jsem se hned při vstupu do zóny pro nástup do jednotlivých vozíků, ale marně. Chytil mě za ruku a propletl naše prsty. ,,Nemusíš se bát, ochráním tě" šeptnul u toho, ale to už nás pán z obsluhy popoháněl se posadit. Mluvil Finsky a arogance z něj jen sršila. Proto nastoupil můj strach, jestli správně upevnil naše jištění a jestli nemůžeme vypadnout, až budeme třicet metrů nad zemí hlavou dolu.
Hysterčila jsem. Panikařila jsem. A Mitchell se tomu všemu jen děsně smál. Ale něco mu musím uznat. Za ruku mě držel celou dobu a já opravdu cítila pocit bezpečí a jistoty jako už dlouho ne.

🏒🏒🏒

,,Jestli mě tam dotáhneš, tak už brzo nebudeš žít" zastavila jsem se jak malá holka před další z horských drah, dala si ruce křížem na hruď, opřela se o zeď stánku s cukrovou vatou a pootočila hlavu na stranu, abych nemusela koukat Mitchovi do obličeje. Vláčel mě z jedný horský dráhy na druhou už několik hodin a já už měla adrenalinu vážně dost. Vždycky jsem nenáviděla jezdit hlavou dolu nebo být ve vzduchu, ale Mitchell mě dneska všude dotáhnul. Nebýt ho, nikdy bych sem nešla.

,,Dotáhnu tě tam, ať to stojí, co to stojí" ušklíbl se. Chytil mě za ruku a do druhý mi vložil cukrovou vatu, po který jsem už nějakou chvilku pokukovala. Nemám ani to nejmenší tušení, jak ji stihnul takhle rychle koupit, ale to je jedno. Hlavně, že je dobrá a hlavně sladká. Fajn, jdu na další z horských drah.

🏒🏒🏒

,,Je skoro půlnoc, prý, že mě do ní vrátíš" usmála jsem se na něj, když jsme si konečně sedli do první kavárny, co byla po cestě z parku. Měla otevřeno jako skoro všechny ostatní podniky kolem nás kvůli probíhajícímu mistrovství a obrovskému návalu nejen turistů.
Seděli jsme venku a ikdyž foukal ne zrovna teplý vítr, byla jsem náramně šťastná. Možná to dělalo to víno, které jsme ještě na pouti stihli vypít, ale i tak vím, že můj úsměv není falešný ani z donucení.

,,Nevadí" sladce se usmál nazpátek, rychle objednal něco k pití a zadíval se na mě. Povídali jsme si, tak nějak o životě, o hokeji. Ale při čtvrtém drinku mi začalo všechno přijít jiný...

---------------------------------------------------------

,,Rád bych věděl něco i o tobě" zadíval se do svého pití, kterým zamíchal a pak pohled upřel na mě. Udržoval oční kontakt a já se pomalu v jeho modrých očích ztrácela. Zastavil se čas a pro mě jsme existovali jen já a on. Úplně jsem zapomněla, že sedíme venku v nějaké kavárně a je mi zima, protože mě jeho oslnivý úsměv naprosto unesl a zazdil veškerou realitu kolem nás. Neodpovídala jsem. Jen jsem se smála omámena alkoholem.

,,No tak, princezno, co tak koukáš?" zasmál se při mém jakoby transu a mně se při tom jeho oslovení do tváří nahnala červeň a do břicha slítli motýlci. Rychle jsem strhla pohled aby mé tváře neviděl, ale i tak si všeho všimnul.

,,Jsi roztomilá, když se červenáš"

,,Já se nečervenám"

,,Ale jojo, vidíš?" Popošel ze svého místa k mému. Mou bradu vzal mezi dva prsty a obličej mi nastavil těsně naproti tomu jeho. Červená jsem byla až na zadku, ale i tak jsem bojovala, abych hlavu strhla. Marně. Udržel ji, dokázal mi koukat z příma do očí. Usmíval se a pomalu se přibližoval. Nikdy jsem neměla takovou chuť s někým přerušit tu mezeru co zbývala, ale s Mitchym to bylo jiný. Potřebovala jsem spojit naše rty a ochutnat ty jeho. Chtěla jsem ho. Moc. A on se pořád přibližoval. Zavřela jsem pomalu oči a už jen čekala. Jenže to, co jsem si tolik přála pořád nepřicházelo.

Otevřela jsem oči, Mitch koukal těsně vedle nás, kde stáli tři kluci. Z toho ten prostřední s rukama zkříženýma na hrudi a když upoutal i mou pozornost, hlasitě si odkašlal.

,,Prej že jsi na pokoji" řekl Česky a já v něm po chvilce poznala Chýťu. Vypadal dost naštvaně, ale v tu chvíli mi to přišlo vtipný.

,,No, byla jsem" pokrčila jsem rameny a šla ho obejmout. Těžce jsem se zvedla ze židle, zavrávorala jsem, ale i tak jsem se k němu dostala. Ruce jsem obtočila kolem jeho krku a pověsila se šťastně na něj.

,,Chyběls mi, Filípku" natiskla jsem hlavu na jeho hruď a pak mu ukazováčkem šťouchala do nosu. Přišel mi roztomilej, hlavně když se mu Vránič s Kubaldou, které jsem rozpoznala v těch druhých dvou, děsně smáli. Jen Filda raději nic neříkal, ani se nesmál. Chytil mě, ještě navěšenou na něm, pod zadkem a pevně stiskl v náručí. Pohledem jen už stihnul zavraždit Mitche, skrz zuby procedil několik anglických nadávek i narážek na můj věk a pak se, i se mnou v náručí, následován těma zbylýma dvěma rozešel směrem hotel.

~Já už ani sama nevím, co jsem to vymyslela... ale nechce se mi nic přepisovat, všechno má později svá odůvodnění a já bych se v tom akorát teď ztrácela... no... můžete mi napsat komentář, či zanechat hvězdičku, jen tak, abych věděla, jestli vás to vůbec baví a zda má cenu vydávat kapitolky dál 🙈❤~