Mistři světa !? // MS 2022 FF

,,Co tu děláš?"

,,Kam jdete? Tam nemůžete!" Postavil se do úzké chodby prostornější securiťák, roztáhnul ruce do stran aby ještě navýšil svůj objem a zatarasil mi cestu. Div jsem do něj nenabourala. Měla jsem co dělat, abych se dokázala zastavit z rychlého sprintu.

,,Jsem dcera Martina Erata, trenéra Českého týmu!" křikla jsem lámavou angličtinou, zároveň udýchaně a dlaně jsem si opřela o kolena. Teď když stojím, musím se alespoň trochu vydýchat, než se vydám na další běh směrem do kabin.

,,Je mi líto, ale to vás neopravňuje vstupovat do zóny pro zaměstnance během zápasu" zavrtěl hlavou do stran druhý ze dvojice hlídačů a popošel blíž ke mně. Na sobě měl typickou černou neprůstřelnou vestu se žlutým nápisem SECURITY, měl blonďaté vlasy a čistě modré oči. Rentgenoval mě svým pohledem, dost mě to děsilo.

,,Já tam ale potřebuju!" Podívala jsem se mu zoufale do očí, jen ale znovu zavrtěl hlavou. To mi vážně chybělo, aby mě tam nechtěli pustit. Musím jednat jinak, musím vidět Filipa.

Popošla jsem trochu víc dozadu. Sama v sobě jsem se chvilku odhodlávala. Oba muži v černých vestách ze mě nespouštěli oči. Teď, nebo nikdy. Musím běžet za Filem, určitě mě potřebuje. Nemůžu ho tam nechat, potřebuju cítit jeho pevné objetí, potřebuju být v jeho náruči plné bezpečí. Potřebuju ujištění, že je v pořádku. Zhluboka jsem se nadechla. A bez jakéhokoliv varovného pohybu jsem se rozběhla dopředu. Rychle jsem proklouzla pod rukou jednoho z dvojice hlídačů a snažila se nevzrušovat, když jsem za sebou slyšela kroky toho druhého. Plíce mám jak v jednom ohni. Nemůžu dýchat, já už nemůžu! Proč je ta chodba tak dlouhá? Proč mě dohání tak brzo? Zatla jsem pěsti a jen tak tak popadla znovu dech. Nohy mě už pomalu přestaly poslouchat a blonďatý security mi už skoro dýchal na záda. I tak jsem se ale odmítala vzdát, a když jsem už viděla dveře od kabin, viditelně jsem si oddychla.

🏒🏒🏒

,,Filipe?!" Rozrazila jsem dveře zcela udýchaně, skoro jsem se složila na zem. Nikdo mi neodpověděl, proto jsem rychle zvedla zrak a prohlídla si kabinu. Filip nikde, ani lékař, dokonce ani nikdo z českých kustodů. Pouze dva páry překvapených očí upínajících pohled na mě.
,,A kurva" zaklela jsem šeptem a chtěla se propadnout hluboko do země. Všude jsou pověšené žluté dresy se třemi korunky a na lavici sedící dva Švédové.

,,Lar?" Uchechtnul se blonďatý z nich a prohrábnul své zpocené vlasy. Ten druhý na něj jen nechápavě koukal a snažil se pochopit, oč tu jde.

,,Willy? Jsi to ty?" Několikrát po sobě jsem rychle zamrkala, abych si uvědomila skutečnost a rukou se popadla za hlavu. Tady jsem skončit rozhodně neměla!

,,Kdo jinej by to byl? Co tu děláš? Proč jsi tak udýchaná? Nechceš vodu? Posaď se! Nehrajou teď náhodou vaši?" Zasypal mě otázkama, ale to už stál vedle mě a snažil se mě podepírat. Nemohla jsem se ani nadechnout, srdce mi bilo jako o závod a skoro jsem už necítila nohy. Zmohla jsem se jen na přikývnutí, než jsem se ale stačila posadit, znovu se rozrazily dveře, tentokrát v nich stálo komando tří securiťáků s naštvanýma a vážnýma pohledama. Vím, že je zle.

,,Ona je s náma, patří do týmu, proč jste ji nepustili? Jen ztratila akreditaci" spustil ten druhý Švéd, aniž by kdokoliv stačil cokoliv říct. Vůbec nechápu, proč se mě tak zastává? Vždyť mě ani nezná! Jen jsem se mírně usmála a přikývla. Nikdo nic už neříkal. Slovo Rasmuse Dahlina bylo očividně víc, než cokoliv jiného.

,,Můžete odejít, nic se tady neděje" přitakal Nylander a všechny tři ze dveří v podstatě vytlačil. Čeká mě vysvětlování, jsem ale vážně vděčná.

,,Děkuju" špitla jsem a posadila se kousek od místa, kde ještě před chvilkou oba seděli. Předklonila jsem se, chytila se za kolena a zhluboka se nadechla.

,,Není zač, co tu tedy ale děláš?" Zeptal se Dahlin a zkoumavě si mě prohlédnul.

,,Zranili Filipa, chci za ním, tady ale byla Česká kabina, ne?" Vychrlila jsem ze sebe s nezájmem na správnou anglickou souslednost.

,,Jo, ani se nedivím, že ses spletla, Češi ji mají teď až na druhý straně, tos nemohla tušit. Co se mu stalo? Na, napij se, jsi celá červená" podal mi Willy vodu a objal mě kolem ramen.

,,Nevím, nějakej Lotyš ho narazil na mantinel, nevypadalo to vůbec pěkně, mám o něj vážně strach" opřela jsem hlavu o Nylandera a vydechla. Tmilo se mi před očima, i tak jsem se ale rychle zvedla a chtěla odejít.

,,Dovedu tě tam" vstal zároveň se mnou i Rasmus s Willym a oba, úplně stejně rychle a naráz řekli to samé. Jen jsem se usmála a rychle poděkovala.

🏒🏒🏒

,,Jsem vám dlužná, nějak vám to vynahradím. Jen, co budu mít jistotu, že je Filip v pořádku. Napíšeme si?" Vyměnila jsem úsměvy oboum švédům a už chytala za kliku od české kabiny. Přitakali, rychle jsme se rozloučili a já vstoupila. Seděl tam jen Filip a nepřítomně hleděl do země, držel se za rameno. Nevšimnul si mě.
Zevnitř jsem zaťukala na dveře, zafungovalo to, teď se díval na mě. 

,,Filí!" Vypískla jsem a rozešla se směrem k němu. Prohlížel si mě zkoumavě. Nestačil ani nic říct, zasypala jsem ho otázkama svým zoufalým hlasem: ,,Jak je ti? Co se stalo? Co říkal doktor?"

,,Nic moc" zašeptal: ,,Kdo jsi?"
.
.
Hmm, tak co myslíte, jak tohle může vůbec dopadnout?❤️‍🔥 A co je vlastně s Filipem?😕 můžete mi dát vědět vaše názorky do komentářů❤️‍🔥
Btw někdy jsem se setkala s komentáři typu, že je taková ztráta paměti nereálná, jen bych ráda vysvětlila, že opravdu je a že jde o rentrográdní amnesiu, kdy člověk po úrazu hlavy ztratí paměť, která se ale po nějaký době zcela a plně vrátí... jde o řád hodin 🤭
mám vás ráda, kočičky a kočičáci, co tohle stále ještě čtete ❤️‍🔥