Mistři světa !? // MS 2022 FF

Filip

,,Lauro! Kurva!" Objal mě Kuba Vrána a přitisknul mě na svou hruď. Bylo u něj výrazně tepleji, než bylo venku. Teplota se pohybovala kolem 8°C.
,,Co to vyvádíš, proč tohle děláš! Víš ty vůbec, jakej jsme o tebe měli strach? Víš vůbec, co se mohlo stát?" Zvýšil na mě hlas Kubalík, ale nemyslím si, že to v tu chvíli mělo nějakou váhu. Na to, abych ho vnímala a abych byla schopná si něco uvědomit, jsem byla až moc mimo a jen a pouze jsem vnímala přítomnost Jakuba, který se mnou klinbal ze strany na stranu.
Sotva jsem stála, jediný štěstí, že máme hotel relativní kousek od tud.

,,Kubí, Domí" podívala jsem se na oba smutně a chtěla se odpojit od Vránova těla. Ovšem zavrávorala jsem a skončila jsem, tentokrát zády, opřená o tělo Dominika. Stáli kolem mě jako dva bodyguardi a hlídali, abych si náhodou něco neudělala.

,,Půjdeme spinkat, jo?" Řekl z ničeho nic už mnohem víc zklidněně Domča a já se zmohla pouze na nepatrné souhlasné přikývnutí. Chtěla jsem se rozejít dopředu, Havran mi svou rukou obmotal pas, aby mě přidržoval  v rovině, ale brzy to oba shledali jako neúčinnou metodu a já se, aniž bych to nějak zaregistrovala, octla v Havranově náruči. Tady mi už bylo mnohem příjemněji. Klesala mi víčka. A ve svém stavu jsem ani nevnímala, že mě říše mých snů pohltila už v Kubovo hřejivé náruči.

🏒🏒🏒

Jen jsem se dívala do stropu a přemítala nad vlastní blbostí. Vzpomínky jsou naštěstí na svém místě a nevynechávají ani část noci, ale i tak jsem přemýšlela, kdy a hlavně kde jsem dokázala usnout. Poznala jsem, vlastně ihned po probuzení, že jsem na pokoji Kubaldy s Vráničem, oblečená v tričku jednoho z nich a zamotaná v obou peřinách. Asi aby jim to nebylo líto, jinak si to vysvětlit nedokážu. Ležela jsem na zádech, bolela mě hlava i břicho, na jídlo jsem neměla jediné pomyšlení, a to už byla dokonce i polovina času na oběd. S tátou jsem byla v kontaktu pouze přes esemesky, o ničem z noci se naštěstí nedozvěděl, od kluků věděl pouze to, že jsem spala na jejich pokoji, prý proto, že jsem tu večer usla, když jsem si potřebovala promluvit ohledně Filipova zranění, které mě trápí. A taky Havran prořekl, že mi není nejlíp. Nic na to nikomu neřekl, myslím, že pochopil, že s nikým z nich nic nemám a že mé srdíčko, poslední dobou, patří jen a pouze Filipu Chytilovi. Jak ten na tom vlastně vůbec je? Lékař klukům nic neřekl, to stejní trenéři. Nikdo nic neví. A on sám se nikomu zatím neozval. Doufám ale, že to bude brzy, jinak mi strachy pukne srdce.

🏒🏒🏒

,,Dobrý zprávy, Lauri" vtrhl i bez zaklepání na můj pokoj táta se zářivým úsměvem na tváři. V ruce svíral modré desky přeplněné papíry až k prasknutí a v druhé ruce zase jeho telefon. Ještě mu svítil displej.
,,Právě jsem mluvil s Filipem, je mu mnohem líp, zruba za hodinu by už mohl být s námi na hotelu. Jo a ptal se po tobě" vyhrkl ze sebe na jeden nádech a sám se pozval dovnitř. Posadil se na mou postel a bylo mu úplně ukradený, že jsem byla zabalená pouze v županu s turbanem na hlavě. Potřebovala jsem ze sebe všechno smýt a sprcha byla dokonalá možnost, jak se nejen odreagovat, ale i jak začít neposkvrněně další den, v mém případě pozdní odpoledne.

,,Vážně? Na co se ptal?" Neskrývala jsem svou radost a na tváři se mi rozsvítil úsměv, minimálně tak zářivej, jako byl ten tátův.

,,Jestli jsi v pohodě a jak se máš"  myknul rameny. O incidentu v kabině očividně nic nevěděl, vlastně ani nemohl, kluci slíbili mlčenlivost a lékaři i kustodům to bylo vlastně tak nějak jedno.

,,A říkal ještě něco?" Vyzvídala jsem dál. Proč se ptal zrovna na mě? Vzpomněl si?

,,Už nic. Lauri, teď mě prosím poslouchej" změnil najednou táta tón svého hlasu. Zvážněl. Hodně. Poraženecky vydechnul a chytil mě jemně za paži: ,,Filip je hodnej kluk, skvělej hokejista. Není ani tajemstvím, že tě má rád, ale prosím přemýšlej, skončí mistrovství, on odletí do Ameriky, ty zase studuješ v Česku. Nechci, aby ti to ublížilo, jestli všechno za pár týdnů skončí. Ikdyby tě vzal s sebou do New Yorku, myslíš, že by vám to klapalo i dýl?" Upřel na mě svůj pohled, do kterého vložil plno soucitu i empatie. Nechtěl na mě útočit, nechtěl mi nic vyčítat. Smutně jsem sklopila pohled.

,,Miluju ho" špitla jsem: ,,A momentálně si nedokážu představit, že by to dopadlo jinak, než abychom byli spolu, kdekoliv" setřela jsem si slzu, co mi začala stékat po tváři z koutku oka a navázala s tátou oční kontakt. Palcem mi slzu setřel a objal mě kolem ramen: ,,Když budeš chtít odletět, bránit ti nebudu. Ale přemýšlej, mysli i na budoucnost"

🏒🏒🏒

,,Jee, dobrý večer, tebe jsem tu dneska už vážně nečekal" zvednul hlavu od své misky s polívkou Pasta a hlasitě se zasmál. Většina kluků od jeho stolu jeho smích opakovala a všichni na mě mávali. Co se to tu děje?

,,No dobrý, dobrý, to jste si mysleli, že si nechám ujít týmovou večeři?" ušklíbla jsem se a nandala si trochu hranolek. Ano Lauro, opravdu vyvážená a zdravá strava po celém dni bez jídla.

,,Večeři? Tu klidně" drknul mi do lokte s obrovským úsměvem Hroňas a zároveň svou ruku nasměroval proti stolu, který byl za rohem. Většinou tam sedávali trenéři, když nebylo místo jinde, tak i někteří kluci z týmu. Vůbec jsem nechápala, proč se mi snaží směrovat pohled zrovna tam. Ale když se od stolu zvednul Havran a v závěsu za ním černovlasý, vysoký hokejista, srdce se mi rozbušilo takovým způsobem, že mi div nevylétlo z hrudi.

~
Hmm, je zpátky! ❤️‍🔥 děkuju za to, že tohle ještě stále čtete, budu moc moc ráda za zpětnou vazbu!❤️‍🔥 děkuji! XOXO, Maj