Mistři světa !? // MS 2022 FF

,,Co je s tebou?"

,,Kde to jsem?" Probrala jsem se v měkkounké posteli povlečené do bíla. Přede mnou byla televize, těsně u strany postele, na které jsem byla byl vchod na balkon a uprostřed uličky velký černý kufr a všude roztahané nejrůznější oblečení. Určitě to není můj pokoj. Vypadá jinak a já tam mám i vcelku uklizeno. Na moc věcí z noci si nevzpomínám, třeští mě hlava a mám pocit, jakoby mi do ní bodalo milion malých střípků. Ale ani moje břicho na tom není o moc líp. Žaludek mám na vodě a myslím, že se každou chvílí rozběhnu do koupelny.

Koukám ještě rychle po pokoji, snažím se poznat alespoň nějakou věc, ale krom svého oblečení na stole u televize nic nepoznávám. Počkat.
Zarazila jsem se. Rozklepala se. A podívala se na svoje tělo. Oháklá jsem byla v dlouhém, tmavě modrém tričku se znakem české reprezentace a naštěstí i v černém spodním prádle s krajkou.

,,Kde to jsi? U mě na pokoji" ozvala se rozespale osoba vedle mě a já sebou cukla. Až do teď jsem nevěděla, že je tu někdo se mnou. A ještě ke všemu někdo, kdo je zamotaný v peřině na druhé straně stejné postele.

,,Dominiku?" Šeptla jsem jeho jméno a podívala se na něj. Bylo mi strašně trapně při vzpomínce na pár střípků ze včera a při myšlence na to, že mě Kubalík převlíkal. Nejsem zvyklá pít. A o to hůř to dopadá.

,,Ano?" Odpověděl stejně šeptem a podíval se na mě. Usmál se, ale mně do smíchu opravdu nebylo.

,,Proč jsem tady a co se stalo?"

,,Včera jsi to trochu víc přepískla s alkoholem a když jsme tě z města odnesli do hotelu, prohlašovalas, že se bojíš být sama u sebe, tak jsem tě vzal ke mně na pokoj a Havran šel k tobě. Nekoukej tak na to tričko, v džínách by se ti špatně spalo, tak jsme tě s Kubou převlíkli do něčeho pohodlnějšího, ať se vyspíš. Emm...a neboj... nic nebylo, stejně jsi hned padla do postele a usnula." začal vysvětlovat a já se v tu chvíli hanbou mohla propadnout. Jak jsem jen mohla? A kde je Mitch? Co se všechno v noci dělo? Co jsem stačila všechno udělat a vážně vůbec nic s nikým nebylo? Tváří se dost podezřele.

🏒🏒🏒

,,Je ti líp?" Vtrhnul mi na pokoj táta. Ani nezaklepal. Schylovalo se k jedenáctý dopoledne, kluci měli po tréninku a můj stav ze mě taky pomalu odcházel.

,,Jojo je" pokusila jsem se usmát. Jen kývnul hlavou na souhlas a posadil se na postel vedle mě. Měl vážný výraz. Chtěl si promluvit.

,,Slib mi jednu věc, Lau" začal.

,,Nezačneš si nic s žádným z kluků a hlavně ne s Kubalíkem" pokračoval važným tónem.

,,Nechci, aby ti totiž nějakej z nich ublížil, většina se po mistrovství vrátí do Ameriky nebo do svých klubů po Evropě a Dominik, ten by tě měl maximálně tak na mistrovství." Dokončil svůj monolog. Jen jsem stočila oči v sloup.

,,Neboj se, tati, a kdyby jo, je mi sedmnáct, nehodlám si nechat řídit život" rozhodila jsem rukama. Jen si povzdechnul.

,,Slib mi to"

,,Slibuju"

🏒🏒🏒

,,Jdem hrát" vtrhli mi na pokoj opět kluci ze sousedních pokojů, jen ještě přibrali s sebou Flíčka a Sklendu a oznámili mi svůj příchod. Ani na reakci nepočkali a už měli v rukách ovladače od PSka. Krom Kubaldy. Ten si vlezl za mnou na postel a šibalsky se usmál.

,,Co je?" Kopla jsem do něj ze srandy a hlasitě se zasmála.

,,Dneska mě neobejmeš?" Sklopil schválně pohled a imitoval zvuk brečení, což mě i ostatní v místnosti rozesmálo. Kromě Chýti, kterej jakoby pohledem naznačoval, ať je Kubalík zticha.

,,Co pak já tě někdy objala sama od sebe?"

,,A víš, že jo?"

,,Fakt jo? A kdy?"

,,Včera" usmál se a rozevřel náruč, do které jsem se se záchvatem smíchu přitulila. Achjo. Pořád jak malý děcko.

,,A já jako co?" Setřel si imaginární slzu Havran a došel si pro stejně dlouhé objetí, které jsem před chvilkou darovala Kubaldovi. A nakonec to nezůstalo jen u těhlech dvou, ale mé objetí si nakonec vyžádali všichni z místnosti. Kromě Chýti. Ten se jen tiše a naštvaně posadil do rohu na puf a prohlížel své sociální sítě. Vůbec nevím, co se s ním děje.

🏒🏒🏒

,,Fildo?" Posadila jsem se k němu a pokusila se trochu usmát. Naštěstí náš rozhovor nikdo slyšet nemůže, to by se ti ostatní museli v tom jejich řvaní u hraní naprosto ztišit, což vážně nehrozí. ,,Co je s tebou?"

,,Co by mělo být?" Odpověděl s hlavou v telefonu. Koukal na instagram. 

,,Já nevím, od včera se chováš divně. Jinak. Vyhýbáš se mně, vraždíš pohledem Kubaldu" pokrčila jsem rameny.

,,Nepřijde mi" odseknul a dál se věnoval svýmu telefonu.

,,Ale mně jo" zvedla jsem se a raději odešla otevřít dveře, na které někdo už nějakou tu chvíli zběsile ťukal.