,,Nechceš si jít zalovit?" zeptala se mě vesele šedá mourovatá kočka. Usmál jsem se. Její modré oči zářily nadšením, miloval jsem se do nich dívat. Moje černá srst vlála. ,,Jasně!" Opětovala mi úsměv. Šli jsme vedle sebe.
Otočil jsem se. Uviděl jsem naštvaný pohled Stormfura - jako by chtěl říct ,,A co já?". Byl to tmavě mourovatý bratr Feathertail. Ale rozhodně nebyl ani náhodou tak hezký. Oba byli z RiverClanu, ale jsjich otec pocházel z ThunderClanu. Škodolibě jsem se na něj usmál. Smůla.
Otočil jsem se zpět a podíval jsem se Feathertail znova do očí. Tohle bych zvládl dělat donekonečna. Taky se na mě podívala a mě se rozbusilo srdce. ,,Kam chceš jít?" zeptala se. Chvíli jsem nedokázal odpovědět.
,,A-asi ještě kousek dál. K tamtomu lesu." řekl jsem a snažil jsem se znít vyrovnaně i když to bylo hodně obtížné. Feathertail se zasmála a rozběhla. ,,Zkus mě dohnat!" zasyčela a já se taky zasmál. ,,To bude až moooc jednoduchý!" zavrčel jsem a rozběhl se za ní. Její srst vála. Byla nádherná.
Každopádně jsem neměl šanci jí dohnat. Vzdalovala se. Doběhla k lesu a já slyšel její smích....i když velmi potichu. ,,Jsem první!" zasmála se a já se zamračil. ,,Jsem prostě rychlejší, smiř se s tím."
,,Když myslíš." zavrčel jsem a ona se na mě přísně podívala. ,,Tak jdeme lovit." navrhla po chvíli rychle jsem přikývl a vyrazili jsme. V lese se mísilo spoustu lákavých pachů. Ucítil jsem zajíce. Byl někde poblíž. Podíval jsem se na Feathertail. Nastražila uši a kývla na mě.
Začalo jsme se plížit z obou stran. Keř zašustil. Bylo jasné, že se tam schovává. I když jsme měli úplně jiné lovecké techniky, nějak jsme se zvládli sjednotit a vytvořit tak dokonalý tým. Feathertail hbitě vyskočila. Její svaly sd při odrazu napnuly.
Zajíc vyskočil a utíkal vyděšeně směrem ke mě. Ladným pohybem jsem ho zabil. Chytl jsem tělo do tlamy. ,,Dobrá práce!" mňoukla vesele. Kývl jsem a pokusil de také pro úsměv. Rád jsem s ní trávil čas.
-
,,Ne!" Rozběhl jsem se a srdce mi divoce bušilo. Bylo pozdě. Feathertail už byla mrtvá. Sedl jsem si k jejímu tělu. ,,Proč?! Nesmíš umřít! Já tě potřebuju!" zakřičel jsem. Žádnou odpověď jsem pochopitelně nedostal.
Nejvíce mě mrzelo, že jsem jí nestihl rict, ze co k ní doopravdy cítím. Měl jsem na to tolik času. Proč jsem byl tak hloupý? Tohle jsi budu vyčítat navždy. To, že jsem jí milovat zůstane pouhým tajemstvím.
Tak.....tohle byl trochu tragičtější konec. Zase se omlouvám, ale prostě nestíhám. Snad se vám to líbilo... nečekejte a řekněte druhým, co k nim cítitě...pokud to neuděláte, budete navždy litovat jako Crowfeather QwQ.
Toffee
