,,ThunderClan potřebuje pomoc! Musíme se tam vrátit!" zavolala jsem na černého kocourka. Rychle ke mě otočil hlavu a nakonec přikývl. Oba dva jsme se rozběhli směrem k táboru mého klanu.
Zdálky jsem už rozpoznávala jejich křiky. Zrychlila jsem. Prolezli jsme keři a uviděli to. Na klan zaútočili jezevci. Proč jsem byla tam blbá. Nikdy jsem neměla utíkat.
-
Bylo pozdě. Cinderpelt to nepřežila. Její nehybné tělo leželo v doupěti léčitelky. Běhal mi z toho mráz po zádech. ,,Cinderpelt! Prosím!" zavolala jsem na ní, ale nikdo mi neodpověděl. Povzdechla jsem si. Ani rozloučit jsem se s ní nemohla.
Otočila jsem se na Crowfeathera. ,,Díky, že si mi pomohl. Ale ....asi bychom neměli utíkat z klanu. Už to nikdy nesmíme udělat." řekla jsem mu do očí. Černý kocour uhnul pohledem. ,,Pořád mě miluješ?" zeptal se potichu.
Chvíli jsem zaváhala. Věděla jsem, že Cinderpelt by byla naštvaná, ale nemohla jsem ztratit i jeho. ,,Samozřejmě že ano. Miluju tě a vždycky budu." zašeptala jsem a usmála se. Jeho modré oči se vesele zaleskly.
,,Já tebe taky." usmál se. Zabořila jsem hlavu do jeho srsti.
