𝗖𝗿𝗶𝗺𝗶𝗻𝗮𝗹 𝗽𝗮𝗿𝘁𝗻𝗲𝗿𝘀 /𝗥𝗮𝗳𝗲 𝗖𝗮𝗺𝗲𝗿𝗼𝗻

3.

Dny plynuly a Rafe se neozýval. Začalo mi ho být líto, nejspíše jsem mu tím gestem ublížila.

Potřebovala jsem se dostat na čerstvý vzduch, sice byla už tma, ale to mě nezastavilo. Oblékla jsem si tílko a navrch si vzala lehkou košili, k tomu kraťasy, protože bylo stále dost teplo, přeci jen byl červen. Odpojila jsem z nabíječky telefon a zastrčila ho do kapsy.

Rozhodla jsem se, že si zajdu na pláž, kde jsme byli minule s Rafem, když bylo všechno ještě v pohodě. Jak jsem se tam tak procházela, přemohl mě smutek z toho co se stalo. Možná bych se tím neměla tak trápit. Ale byl to můj nejlepší kamarád.

Sedla jsem si do písku a poslouchala vlny, nakonec jsem si lehla. Bylo mi jedno, že budu mít vlasy plné písku.

Najednou mi přišlo oznámení. Rafe;

                                                    22:17
Potřebuji s tebou mluvit. Kde jsi

Nenamáhal se ani napsat otazníky. Takhle to znělo, jako kdyby byl můj otec, který mě hledá. Ale vzhledem k tomu, že jsem byla ráda, že se mnou chce mluvit, jsem mu spěšně odepsala.

        22:17
Na pláži

Moc dlouho jsem nečekala. Už z dálky jsem ho poznala. Měl svou specifickou chůzi- takovou sebevědomou. To se mi vždycky hrozně líbilo. Mám takový pocit, že nejsem jediná, koho to přitahovalo, podle toho kolik holek se k němu vždy lepilo.

Hned jak přišel blíž, jsem se nestačila divit. Byl sjetý. Bylo to na něm dost vidět, nejspíše toho neměl málo. A já taky moc dobře věděla, od koho to měl. Pomalu jsem se zvedla ze země a čekala na to, co mi řekne.

,,Čau, hele potřebuju...potřebuju...," neustále pohyboval rukama, jakoby mu to mělo pomoct k tomu, aby poskládal normální větu. Já jen stála a čekala na jeho vyjádření.

,,Co Rafe?" Jen co jsem odpověděla, začal se klepat a těžce si sedl do písku, kde jsem před chvílí seděla já. Po tvářích mu začaly stékat slzy.

,,V klidu Rafe, jsem tady s tebou, ano?" Řekla jsem a sedla si vedle něj. Objala jsem ho a takhle vydržela. Nehodlala jsem ho pustit. Chyběl mi přes těch pár dní. Plakal mi na rameno. Chtěl něco říct, jenže mu to nešlo.

,,Bude to dobrý...," hladila jsem ho po jeho hebkých vlasech a šeptala mu do ucha uklidňující věty. Bylo mi ho tak neskutečně líto...

Takhle jsme tam seděli a objímali se asi dvacet minut. Potom se jemně odtáhl a dal si hlavu do dlaní. Sedla jsem si vedle něj a objala ho jednou rukou. Začal mi zvonit telefon, který jsem jen vypnula a ignorovala ho. Teď mě potřeboval on a já ho nehodlala opustit.

,,Ty hlasy...," řekl po chvíli. ,,Ty hlasy v mý hlavě...," pokračoval. Jen jsem na něj koukala a rukou mu utírala slzy z tváří.

,,Co ti říkají?" Zeptala jsem se a doufala, že nepadne do toho záchvatu znovu. Nejspíše tomu všemu přidaly ty drogy. Měla jsem v plánu mu začít vyčítat to, že si je vzal, ale teď se potřeboval vyhrabat z téhle situace.

,,Křičí... na mě," podíval se mi hluboko do očí a potom mě znovu objal. Klepal se. Brečel. Bylo mu psychicky dost špatně. A nechtělo to přestat.

,,Zkus je neposlouchat. Vím, že to nejspíše nepůjde, ale alespoň to zkus. Bude to dobrý Rafe. Mám tě ráda a budu tady s tebou do té doby, než ti bude zase dobře. To mi můžeš věřit."

,,Nejde to... kurva nejde to." Řekl trochu víc nahlas. Potom se úplně odtáhl a zakřičel. ,,DO HÁJE!" Jen jsem seděla a čekala. Ani nevím na co.

,,V klidu. Pojď si tady lehnout." Ukázala jsem na místo těsně vedle mě a on ochotně poslechnul, což bylo v celku nečekané. Sundala jsem ze sebe svou košili a když jsme si lehli, oba jsem nás ji přikryla. Byla sice celkem malá, ale pro tu situaci to bylo dostačující. A takhle jsme tam leželi. Celou noc. Občas sebou škubal, ale moje hlazení vždy pomohlo.

Asi v jednu ráno se probral a začal si něco šeptat pro sebe.

,,Co se děje?" Zeptala jsem se a podívala se na něj.

,,Já potřebuju další," odpověděl a chtěl vstát. Já ho rychle zastavila. Teda ne přímo, jen jsem byla nad ním. Kdyby chtěl mohl mě ze sebe shodit. 

,,Rafe, teď mě dobře poslouchej. Vím, že si měl drogy, bylo to poznat. Nevím, kolik si jich měl, ale vím jistě, že toho nebylo málo. Jestli chceš, aby to šílenství přestalo, musíš to vydržet bez nich. Budu tady a budu tě hlídat. Nechci, aby se to opakovalo. Ubíjel mě ten pohled na tebe, jak se celý klepeš a brečíš. Jsi můj nejmilovanější a nejbližší člověk a nemůžu vydržet se dívat na to, jak se utápíš sám v sobě. Prostě nemůžu. Bude to tak lepší pro nás oba. Pomůžu ti s tím. Platí?" Jen se na mě díval a ztěžka oddychoval. Bylo mi jasné, že následující hodiny, budou ty nejhorší, ale rozhodla jsem se to vydržet. Pak jen pokýval hlavou a já se pomalu vrátila zpátky vedle něho. Lehla jsem si na jeho hruď a on mě jednou rukou objal. Potom mi věnoval malou pusu do vlasů. To mi dalo znamení, že je to o procento lepší. 

,,Já...děkuju. Fakt. Jsi...jsi jediná, kdo to... pro mě udělá," řekl do ticha a já si všimla, že má rozklepaný hlas. Chtělo se mu zase brečet.

,,Nemusíš nic říkat, možná je teď lepší mlčet. A nemusíš děkovat. Je to samozřejmost." Řekla jsem potichu a dál vnímala jen vlny, které mě neskutečně uklidňovaly. A jeho možná taky.

,,Věř mi, že to není samozřejmost." Odpověděl tiše a pak už jsme oba jen mlčeli. Bylo to příjemné ticho. Poté jsme tak oba sunuli.

Vzbudila jsem se až v Rafeově pokoji. Jenže Rafe tam se mnou nebyl. Rozhodně jsem ho potřebovala najít. Když jsem se podívala z okna na příjezdovou cestu, viděla jsem černý Ford, který rychle odjížděl pryč. Seběhla jsem dolů, vzala rychle klíčky od Wardovo druhého auta a rychle se hnala za ním. Jeho náskok byl veliký, ale ne tak, abych ho nedokázala dostihnout...