𝗖𝗿𝗶𝗺𝗶𝗻𝗮𝗹 𝗽𝗮𝗿𝘁𝗻𝗲𝗿𝘀 /𝗥𝗮𝗳𝗲 𝗖𝗮𝗺𝗲𝗿𝗼𝗻

27.

Bylo pozdě v noci, já ležela v posteli v mém pokoji a ten den se chystal náš odjezd domů. Z otevřeného okna do místnosti proudil studený noční vzduch a ruch z okolí. Postel byla měkká a já na ní ležela jen ve spodním prádle. Do sluchátek mi hrála hudba, která mě vždy dokázala uklidnit, ale tentokrát to bylo jiné. Neuklidňovala mě. Koneckonců tam alespoň nebylo takové ticho. Začínala mi být zima, ale neměla jsem sílu se přikrýt dekou. Byla jsem slabá, zlomená, ubrečená, hladová a osamocená.

Po tom, co mě můj bratr utěšoval jsem odešla sem a jen ze sebe svlékla špinavé oblečení. Neměla jsem na nic jiného sílu. Dave říkal, že když budu chtít, pomůže mi s balením kufru. Bylo to od něj milé a nečekané, přesto jsem jeho pomoc odmítla a rozhodla se, si zavazadlo zabalit sama. A v tu dobu, kdy jsem tam jen ležela za mnou nikdo nepřišel, za což jsem byla vděčná. Neměla jsem na nikoho náladu, potřebovala jsem být sama a přemýšlet.

Vnímala jsem jen, jak se mi zvedal hrudník a zase klesal, když mi začal zvonit telefon. Já ale jen dál bezvládně ležela a nechala ho vyzvánět. Ať už to byl kdokoliv, nechtěla jsem s ním mluvit. Takhle se to opakovalo asi ještě čtyřikrát, já byla stále ve stejné poloze a po chvíli usnula. Konečně.

-------------------------------------------------------

,,Allison," zašeptal mi někdo do ucha a já s tíhou otevřela pravé oko. Když jsem spatřila bratra, otevřela jsem i to druhé a pomalu se posadila na posteli. Mé tělo bylo bolavé a ještě stále unavené. ,,Opravdu nechceš pomoct?" zeptal se se starostlivým výrazem a vzal mě za ruku.

,,V pohodě Dave. Ale děkuju, vážím si toho," řekla jsem ospale a volnou rukou si promnula oči.

,,Dobře, ale kdyby sis to rozmyslela, budu u mě v pokoji, ano?" řekl ještě a po mém přikývnutí se vydal na chodbu.

Vstala jsem z postele a podívala se z okna. Bylo krásně slunečno a vál teplý letní vzduch. Nechala jsem okno otevřené a s těžkým a bolavým tělem se vydala do koupelny. Uslyšela jsem za sebou kroky, rychle jsem se otočila.

,,Měla bys něco sníst, na," podal mi Dave čokoládovou tyčinku a já si ji od něj vzala a poděkovala. Potom odešel a já ji položila na stůl. To poslední na co teď myslím je jídlo.

Vrátila jsem se do koupelny a omyla si obličej. Měla jsem všude na obličeji rozmazanou řasenku a celkově jsem vypadala hrozně, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Byla jsem zlomená a nepotřebovala jsem vypadat hezky.

Po asi hodině jsem měla sbaleno a nesla svůj kufr dolů do předsíně. Rozhodla jsem se jet s mými rodiči, Davem a Sarah.

,,Pomůžu ti," řekl můj táta a vytrhl mi z ruky těžký kufr.

,,Děkuju," řekla jsem prostě a vrátila se tedy do pokoje pro zbytek věcí.

Když jsem vstoupila dovnitř, jako bych před sebou viděla vše, co jsme tu s Rafem prožili. Přijde mi to, jako bychom tady byli dva měsíce, ve skutečnosti to bylo jen pár dní. Jako bych mohla vidět tu krev na studených kachličkách v koupelně. Jako bych viděla nás dva, jak jsme spolu v posteli a prožíváme tu rozkoš. Jak mi šeptá do ucha, já se pod jeho tělem svíjím a naskakuje mi z jeho hlasu husí kůže...

Z mých myšlenek mě přerušil hlas Sarah, která přišla do pokoje, stoupla si vedle mě a pozorně sledovala místnost stejně, jako já.

,,Vím, nad čím přemýšlíš," řekla najednou a já se na ni podívala.

,,A nad čím teda?" zeptala jsem se a doufala, že její odpověď bude chybná.

,,Nad těma nejlepšíma chvílema s Rafem," odpověděla a já přikývla na souhlas. Měla naprostou pravdu.

,,Jak to víš?"

,,To jak tady stojíš a díváš se na místnost, kde jsou jen skříně a jedna postel. Co by tady mohlo být zajímavější, než to, co se tady stalo?" mrkla na mě a já se jemně usmála. ,,Pojď, už vyjíždíme," řekla a vzala mě za ruku. Naposledy jsem se ohlédla a poté šla poslušně za ní.

Místo toho, aby mě smutek opouštěl a měla jsem radost, že jedeme domů, se na mě naopak lepil ještě víc. Než jsem nastupovala do auta, uviděla jsem jeho, jak se dívá na zahradu, prohrabává si vlasy a potom nasedá do jejich auta. Jen co se jeho dveře zavřely, jsem zavřela ty mé a zapnula si pás. Dala jsem si sluchátka do uší a pustila si hudbu. Tu samou, která mi v uších hrála v noci.

Nikoho jsem cestou nevnímala, ani nevím, zda na mě někdo mluvil. Spíše si myslím, že ne. Jsem ráda, že mě nechali na pokoji a všímali si svých věcí. Párkrát jsem si jen otřela slzy, které se mi kutálely po tvářích. Znovu jsem se stala pouhou hvězdou...

-----------------------------------------------------

,,Jsme doma," oznámil mi táta, když už byli všichni venku z auta a já tam zůstala jako poslední. Vylezla jsem ven a vydala se rovnou do mého pokoje. Tentokrát byl opravdu můj. Lehla jsem do postele a tam zůstala delší dobu.

Nevím, co to se mnou bylo, ale bylo to to nejhorší období. Pořád jsem jen ležela, spala, brečela, vzpomínala na Rafea a nebo byla v koupelně a sprchovala se horkou vodou. Tohle období trvalo zhruba čtyři dny, což není zas tak dlouhá doba, ale v ty dny se čas táhl tak, jako ještě nikdy. Minuty trvaly stejně jako hodiny a dny byly dlouhé jako měsíc. Několikrát se mi někdo pokoušel dovolat, nevím kdo to byl. Dave se Sarah ke mně občas chodili a dávali mi jídlo, které jsem skoro vždy nechala na stole. Snědla jsem vždy jen trochu a pak si zase jen lehla. Snažili se mě dostat ven, třeba na pláž. Jenže já nedokázala dojít skoro ani do kuchyně, natož na pláž nebo do města.

Naštěstí byly prázdniny, takže jsem takhle mohla být jak dlouho jsem potřebovala. Jenže jsem si moc dobře uvědomovala, že to takhle moc dlouho nepůjde. Že někdy budu muset vyjít ven a vylézt z téhle ulity. Někdy...

Ahoj!
Omlouvám se, že v pondělí kapitola nevyšla, ale mám toho teď zase moc :/
Každopádně doufám, že se vám ta dnešní líbí a děkuji vám za voty a komentáře.
Mějte se krásně, miluju vás 💕
Verča <3