𝗖𝗿𝗶𝗺𝗶𝗻𝗮𝗹 𝗽𝗮𝗿𝘁𝗻𝗲𝗿𝘀 /𝗥𝗮𝗳𝗲 𝗖𝗮𝗺𝗲𝗿𝗼𝗻

43.

,,Děje se něco?" zeptala jsem se opatrně Rafea, když jsem vyšla z koupelny. Stál u okna a díval se skrz okenní tabule. Můj hlas ho nejspíš vyrušil z jeho myšlenek, protože se ihned otočil mým směrem.

,,Ne, v pohodě," odpověděl s předstíraným nezájmem a lehl si na postel. Následovala jsem jeho kroky a lehla si vedle něj. Obejmul mě jednou rukou a dal mi pusu do vlasů. Přitiskla jsem se více k němu, což mu nejspíš nevadilo, protože se ani nepohnul.

,,Co bude zítra?" položila jsem další otázku a podívala se na něj.

,,To nevím, uvidíme co budeme chtít," odpověděl a zavřel oči. Pochopila jsem, že je unavený, a že se mu chce spát. A tak jsem se zvedla, šla zhasnout světlo, zavřít dveře do ložnice a poté jsem opět ulehla vedle něj, přičemž jsem nás oba přikryla dekou. Chvíli na to, jsme oba usnuli.

-------------------------------------------------------------------------

Ráno mě probudil Rafeovo pronikavý hlas z vedlejší místnosti. Zvedla jsem se a šla se podívat do pokoje, který byl vpravo od ložnice, kde jsme obyčejně spali. Místnost, kam jsem měla namířeno nebyla vůbec používaná, šla jsem tam poprvé za celou tu dobu, co jsme tam byli.

Když jsem vešla, kromě Rafea jsem si všimla obrovského obrazu, který zabíral celou jednu stěnu. Byla na ní pláž se západem slunce a lidmi, kteří si užívali společně strávený čas. Když jsem přišla blíže, mohla jsem si prohlédnout jejich obličeje. Většina z nich měla na tváři spokojený úsměv. Kolem byly na pláži velké palmy a v dálce mořské vlny. Byl to krásný výjev.

Chodila jsem dál po pokoji a všímala si malých detailů, jako například vázy s umělou kyticí, poličky s velkým počtem knih, zrcadla se zlatým rámem a v neposlední řadě pokladničky, která byla zamknutá. Zajímalo by mě, co v ní je...

,,Fajn, nějak to domluvím... Neměj o ni strach, nic se jí nemůže stát. Je pod mým dozorem." říkal klidně Rafe a u toho přecházel po místnosti. V jednu chvíli přišel ke mně a jemně mi přejel po zádech. ,,Dobře... měj se," dopověděl a ukončil hovor.

,,Kdopak to byl?" zeptala jsem se ihned a přišla k němu.

,,To bys neuhodla," odpověděl ironicky a vyšel z místnosti. Běžela jsem hned za ním.

,,Sarah?" zkusila jsem.

,,Správně," usmál se na mě a zakroutil hlavou. ,,Chtěla vědět, jak se máme, ale spíš si myslím, že ji k tomu přinutil můj otec. Není tady moc velká pravděpodobnost, že by Sarah jen tak zavolala."

,,To je přeci jedno, určitě si ji rád slyšel, ne?" zeptala jsem se a nahlas se zasmála.

,,Jo jasně," pozvedl obočí a povzdechl si. Mířil si to do kuchyně a já mu byla samozřejmě v patách.

Do kuchyně zářilo ranní slunce, byl zde čerstvý vzduch a vše bylo krásně prosvícené. Bylo tam nádherně.

Rafe si nalil do sklenice vodu a celou ji hned vypil. Já si zatím sedla ke stolu a koukala se ven z okna na velký strom.

,,Budu muset na chvíli pryč," řekl potichu Rafe, podíval se na své zlaté hodinky a sedl si naproti mně.

,,Proč?" podívala jsem se na něj tázavým pohledem. Neodpovídal. ,,Proč?" zopakovala jsem. Z minuty na minutu vzduch v místnosti zhoustnul. Už tady nebylo ani tolik slunce, jako kdyby se schovalo, stejně jako Rafael schovával informaci o tom, kam musí odejít. Stále neodpovídal. Začala jsem se mračit.

,,To nemusíš vědět," odpověděl jen a zvedl se od stolu. Vyšel z místnosti a já šla za ním.

,,Bylo by fajn, kdybych to věděla, ale jestli se chceš zase hádat, tak klidně," řekla jsem naštvaně a rychle se postavila před něj.

,,Tohle mi nedělej," odpověděl a zakroutil hlavou. Odstrčil mě stranou a šel dál.

,,Ty mi tohle nedělej. Děláš to vždycky, když děláš něco, co víš, že by se mi nelíbilo. Proč mi to prostě neřekneš? Můžeme to řešit spolu!"

,,Spolu?! To co mám teď v plánu není ani trochu tvoje věc. To, že jsme spolu ve vztahu neznamená, že ti musím říkat úplně všechno. Zkus to konečně pochopit," řekl se zamhouřenýma očima a vzal si z poličky v ložnici svůj mobil a klíče od auta.

,,Rafe, tak mi to řekni!" zakřičela jsem, ale on mi nevěnoval ani kousek pozornosti a bez dalších slov odešel z domu, přičemž ještě prásknul dveřmi. Ještě chvíli jsem se za ním dívala. Ani se neotočil. Zatnula jsem zuby a odešla zpět nahoru do ložnice. Tohle jsem tak nesnášela.

Když jsem ležela, uslyšela jsem jen, jak auto odjíždí z příjezdové cesty.

Nechápala jsem, jak se může nálada mezi námi změnit z minuty na minutu. Ani jsem nedokázala říct, čí to byla vina. Bylo mi z toho všeho úzko. Žaludek se mi stahoval a já ležela nehybně na posteli. Po tvářích mi stékaly slzy, až mě pálily oči. Dýchalo se mi ztěžka a pak ještě hůř, když jsem si uvědomila, že mám na sobě Rafeovo tričko. Vonělo jeho drahou voňavkou. Přesto se mi nechtělo si ho jít převléknout. A tak jsem tam dál ležela, čekala, až přijede zpátky, nebo mi alespoň zavolá, napíše zprávu... cokoliv. Ale mezitím vším jsem usnula.

----------------------------------------------------------

Znovu mě probudil až zvuk z venku. Přijelo auto. Rafe.

Běžela jsem se podívat k oknu, ale tam jsem nic neviděla. Seběhla jsem tedy dolů po schodech a stála u zábradlí, naproti hlavním vchodovým dveřím. Čekala jsem jen, až se ty dveře otevřou. Trvalo mu strašně dlouho, než k nim vůbec došel a pak už jsem vnímala jen zvuk klíče v zámku.

Když se dveře otevřely nestál tam ovšem Rafe, jak jsem čekala, ale skupina asi tří mužů. V tom šoku jsem je nedokázala spočítat přesně. Stála jsem tam jen tak dál a vůbec nevěděla, co mám dělat...