𝗖𝗿𝗶𝗺𝗶𝗻𝗮𝗹 𝗽𝗮𝗿𝘁𝗻𝗲𝗿𝘀 /𝗥𝗮𝗳𝗲 𝗖𝗮𝗺𝗲𝗿𝗼𝗻

45.

Díval se mi hluboce do očí, jakoby v nich něco hledal. Při pohledu do těch jeho jsem si všimla, že je má hodně tmavě modré, stejně, jako je míval Rafe.

,,Cameron nám něco dluží. Nejspíš na to zapomněl...," řekl a potichu se zasmál. Měl ve tváři pobavení, zatímco já se na něj dívala s výrazem, který jasně prokazoval mou nechuť k němu.

Přesto všechno jsem ale přemýšlela, co jim Rafe dluží. Napadalo mě toho spoustu, ale jeden návrh byl nejpravděpodobnější.

,,Co přesně vám dluží?" zeptala jsem se odhodlaně a dál ho pozorovala, přitom čekala na odpověď.

,,Ale notak, kotě... nedělej, že nevíš," odpověděl a přitom mi dal pramínek vlasů za ucho. Přitom si mě pozorně prohlížel a já se snažila od něj dostat co nejdál- svázané ruce mi to ale moc neulehčovaly. Bylo mi to silně nepříjemné. V tu chvíli se mi znechutil ještě víc.

,,Drogy?" pozvedla jsem obočí a vyřkla otázku do prostoru.

,,Jsi chytrá... koneckonců, jsi Cameronova, takže bych nečekal nic jiného," řekl, zatímco rukou sjížděl dolů po mém krku až na bok.

,,Měl bys s tímhle přestat," oznámila jsem ho a zároveň jsem ho varovala. Bylo mi jasné, že pokud Rafe zjistí všechno, co se tady odehrálo, bude vyšilovat. A nebo taky ne...

,,Myslíš, že mi Rafe něco udělá?" zasmál se hlasitě.

,,Já to vím," odpověděla jsem sebejistě, ale přitom jsem si tím nebyla jistá vůbec. Nevěděla jsem, jestli po té hádce bude všechno takové, jaké to bylo. Obávala jsem se budoucnosti více, než kdy jindy.

,,No dobře, jak myslíš," povzdechl si, dal ruce do obraného gesta a zvedl se z kleku. Poté v tichosti odešel a jen co zmizel za dveřmi, objevil se u mě jeden z jeho společníků a doprovodil mě zpět do pokoje, kde bylo moje nynější útočiště. Tam mi ještě po celé té době rozvázal provaz, který mi svazoval ruce za zády. S tichým zasyčením jsem si prohmatala zápěstí a sedla si k posteli, zatímco jsem sledovala toho muže, jak odchází ven na chodbu.

Bylo tady neskutečné ticho, takové, které mě kousek po kousku přivádělo k šílenství. Nesnášela jsem ticho, teď ještě o to víc. Byla jsem zavřená, nemohla nikam jít, nic dělat, jen čekat. Čekat na Rafea. Na někoho. Na pomoc. Vyčítala jsem sama sobě, že jsem si s ním někdy vůbec něco začínala.

Ležela jsem na zemi. Zavřela oči. Zhluboka dýchala. Snažila se uklidnit. To, co se dělo, bylo šílený.

Rafe. Jeho jméno mi nyní obývalo mysl víc, než kdy jindy. Při tom, když jsem měla zavřené oči, jsem si představovala, jak leží vedle mě, drží mě za ruku, a dívá se společně se mnou do bílého stropu nad námi... Leželi jsme tam jen tak v tichosti. Z otevřeného okna sem proudil teplý letní vzduch. Venku byl slyšet jen zpěv ptáků. Slyšela jsem jeho tichý dech. Vnímala jsem i ten můj. Oba jsme byli uklidnění a v harmonii. Jeho tichá přítomnost pro mě byla naprosto uklidňující. Jeho tělesné teplo mě zahřívalo a prstýnky chladily na mé ruce, kterou jsem měla propletenou s tou jeho. Natočila jsem hlavu tak, abych se na něj mohla dívat. Nevšiml si toho. Vypadal tak mile, bezstarostně a šťastně. Byl jako někdo jiný. Na tváři měl jemný úsměv, který u něj byl vzácný. Voněl tak, jako jeho nejlepší parfém. Na krku měl zlatý jemný řetízek, který nosil jen zřídkakdy, přesto mu ale neskutečně slušel. Ani si neuvědomoval, jak moc je pro mě důležitý. Byl pro mě důležitý už od dětství, nikdy bych si ale nepředstavovala, že nám to vydrží tak dlouho. Bylo to ale dobře. Byla jsem šťastná. Měla jsem všechno, co jsem kdy chtěla. Usmála jsem se. Podíval se na mě. Rukou mi setřel slzy z tváře, které jsem si neuvědomovala a potichu zašeptal: ,,Miluju tě." Slzy mi začaly stékat po tvářích ještě více... otevřela jsem oči. Otřela jsem si tváře a oči, pomalu si sedla a dala hlavu do dlaní.

Bylo mi horko, měla jsem žízeň a bylo mi jak fyzicky, tak psychicky špatně. Modlila jsem se, aby už byl konec toho všeho a já zas mohla být doma, ve svém pokoji.

Začala jsem klepat na dveře. Potřebovala jsem alespoň sklenici vody a podle ustanovených pravidel, jsem ji taky měla dostat. Zanedlouho už se dveře otevřely.

,,Co chceš?!" vyštěkl na mě jeden z mužů, který mě nejspíše hlídal.

,,Potřebovala bych prosím sklenici vody," odpověděla jsem zoufalým hlasem a držela se přitom rámu dveří, protože jsem měla pocit, že to se mnou za chvíli sekne.

,,Počkej chvíli," řekl a zavřel dveře. Dál jsem tam nečekala. Rozhodla jsem se prozkoumat koupelnu, která zde byla a začala jsem spěšně prozkoumávat obsah skříňky. Přála jsem si nalézt nějaké prášky, které by mi pomohly. Cítila jsem, že mám nejspíše horečku, navíc se mi motala hlava.

Byla tady spousta různých léku. Byly ale jen v malých oranžových krabičkách, které na sobě měly jen názvy kterým jsem absolutně nerozuměla. Ačkoliv jsem vůbec nevěděla co si beru, vzala jsem si ty, kterých tady bylo už nejmíň. Vysypala jsem si do dlaně dva prášky, strčila si je do kapsy u kalhot a vyšla ven z koupelny. 

Jen co jsem vyšla, otevřely se dveře a do nich vstoupil muž se skleničkou v ruce. Položil ji na stolek u postele a bez dalšího slova ihned odešel.

Přešla jsem ke stolku, vytáhla z kapsy prášky, hodila je do sebe a zapila celou sklenicí čisté vody. Poté jsem ji položila zpět a sedla si na zem tam, kde jsem seděla předtím. Opřela jsem si hlavu o rám postele a zadívala se do stropu. Zanedlouho jsem začala mít zvláštní pocit po těle. Rozhodla jsem se jít pro sklenici na stolku a jít si doplnit sklenici k umyvadlu v koupelně. Jen co se mé tělo zvedlo z pevné země, ztratila jsem vědomí a sekla sebou na zem...

Ahoj!
Máte tady další kapitolu a já doufám, že se vám bude líbit. Také bych zde chtěla poděkovat, máme skoro 20K přečtení a máme už přes 700 votů. Jsem neskutečně vděčná za každého, kdo tenhle příběh čte, jsem ráda, že vás baví.
Děkuju vám 💕
Verča <3