𝗖𝗿𝗶𝗺𝗶𝗻𝗮𝗹 𝗽𝗮𝗿𝘁𝗻𝗲𝗿𝘀 /𝗥𝗮𝗳𝗲 𝗖𝗮𝗺𝗲𝗿𝗼𝗻

31.

S předstíraným nezájmem jsem nasedla do Rafeova auta a zapnula si bezpečnostní pás. Ještě jsem se ohlédla z okénka, jestli tam stále stojí auto JJ otce, ale to už bylo dávno pryč a zbyly po něm jen stopy pneumatik na prašné cestě. Bez jediného slova jsem jen dál seděla a doufala, že se domů dostaneme co nejdříve. Jenže po dvaceti minutách jízdy po Outer Banks jsme stále ještě nebyli v cíli, což bylo zvláštní, protože podle mých výpočtů by trasa měla být asi patnáct minut dlouhá. Moje orientace byla ještě o to horší kvůli tmě, která v noci vládla. Měsíc nebyl skoro vidět a hvězdy byly schované za tmavými nočními mraky. Neměla jsem tušení kde jsem, kam má Rafe namířeno a co se se mnou chystá udělat. Nechtěla jsem se ho ale ptát, aby to nevypadalo, že se blízké budoucnosti obávám. Celou cestu jsme neprohodili ani jedno slovo.

,,Vystup si," nařídil mi a vystoupil z auta. Dveře se s prásknutím zavřely. Rozhodla jsem se mu neodporovat, a tak jsem otevřela své dveře, vylezla z auta a poté jsem je zase zavřela- bez prásknutí.

Když zamkl vůz jeho otce, vydal se někam do tmy, já ho samozřejmě následovala. Šli jsme dál a dál, až Rafe zastavil a sedl si. Až po chvíli mi došlo kde jsme. Nacházeli jsme se na pláži, kam jsme chodili jako děti. Už delší dobu jsme to tu nenavštívili, bylo to větší kus cesty od našich domovů. Ale když jsme se v létě nudili, byla to vždy hezká procházka.

Sedla jsem si vedle něj do jemného písku a skrčila kolena k sobě. Hlasitě jsem si povzdechla.

,,Nesundala sis ho," oznámil mi po několika minutách ticha a já neměla páru o čem mluví.

,,Co máš na mysli?" musela jsem se zeptat, ale přitom nespustila zrak z mořských klidných vln.

,,Tohle," řekl jen a naklonil se ke mně. Vzal můj řetízek s jeho prstýnkem mezi ukazováček a prostředníček a podíval se mi do očí, jako kdyby z nich chtěl něco vyčíst. Zřejmě se mu to nepovedlo, protože dodal ještě: ,,Proč?"

,,Já... nevím," odpověděla jsem nejistě. Moc dobře jsem věděla proč, ale nechtěla jsem mu to přiznat.

,,Víš, jen to nechceš říct," opáčil a odvrátil zrak jinam. Věděl to. Stále jsem ale byla rozhodnutá mu na jeho otázku neodpovědět. Proto jsem změnila konverzaci na jiné téma- takové, které mě teď zajímalo víc, než můj řetízek.

,,Proč jsme tady?" podívala jsem se na něj s nadějí, že mi na mou otázku odpoví.

,,Chci si to s tebou vyříkat," odpověděl prostě a já nadzvedla překvapeně obočí.

,,Tak zaprvé- nevím co si chceš vyříkat. Mám dojem, že my dva už máme všechno vyřešený. A zadruhé- chceš to řešit teď o půlnoci po tom, co jsi mě odvezl z policejní stanice?" divila jsem se, že mě s nechutí nevyhodil doma před vstupní branou.

,,Chci řešit spoustu věcí. Teď večer. Protože si myslím, že ta věta: ,Ráno moudřejší večera' je pěkná blbost."

,,Tak říkej, co po mě chceš. Chci jít domů," zalhala jsem a čekala na jeho odpověď. Nechtěla jsem jít domů, už jenom kvůli tomu problému s policií.

,,Nedělej, že se domů tak hrozně těšíš, protože já vím, že tam nechceš. Přede mnou si nemusíš nic nalhávat. Známe se od dětství Allison, myslíš si, že nepoznám, když lžeš?" přimhouřil oči a zavrtěl hlavou. Když jsem na to ale nic neodpověděla, pokračoval dál. ,,Za co jsi tam skončila?" zněla jeho první otázka.

,,Potřebuješ to vědět?" odpověděla jsem možná až příliš zbytečně chladně.

,,Chci to vědět, když jsem za tebe zaplatil kauci, možná bych to měl vědět, nemyslíš?" řekl stejným tónem jako já.

,,Proč si to za mě zaplatil? Nemusel si to dělat. A hlavně- jak ses dozvěděl, že jsem zadržená?" pokládala jsem otázky.

,,Dozvěděl jsem se to od Sarah, volala mi. A zaplatil jsem za tebe protože,... no... nikdo jiný by to stejně neudělal," zalhal a podíval se do země. Přesně podle toho jsem poznala že lhal. Dělal to tak vždycky a za ty roky strávené s ním jsem se naučila rozpoznávat jeho řeč těla. Znala jsem ho jako nikdo jiný.

,,Byly tam jointy. A tomu se nedá odolat, což ty asi víš," rýpla jsem si do něj, abych se nemusela vracet k jeho odpovědi. Třeba se ještě dozvím, proč to udělal.

,,Znovu už to ale neuděláš, jasný?" upozornil mě.

,,Tím bych si nebyla tak jistá. Byl to docela dobrý útěk od téhle posrané reality," uznala jsem.

,,Dohlídnu na tebe, že se žádných drog už nikdy nedotkneš," rozhodl a já už dál mlčela. Myslím si, že se mu to nepodaří, ale nechci se s ním hádat o tomhle.

Potom nastala opět delší chvíle ticha, kterou prolomila další jeho otázka.

,,Máš mě ráda?" zeptal se opatrně a podíval se na mě s přimhouřenýma očima, ve kterých se objevilo něco, jako strach. Nejspíš to byl strach z mé odpovědi. Tu jsem si ale dobře promyslela. Můj původní plán byl o ni lhát, ale myslím si, že by to bylo zbytečné. A tak jsem odpověděla popravdě.

,,Ne." Má jednoduchá odpověď ho zřejmě překvapila, do jeho očí se vehnaly slzy, které se snažil udržet. ,,Mít tě ráda je totiž slabý slovo. Já tě totiž, i když se mi to momentálně říká těžko, miluju," doplnila jsem a jemu se na tváři začal objevovat jemný úsměv, který mi tak chyběl. Stejně jako samotný pohled na něj. V tu chvíli jsem si celé uvědomila. Já ho i přesto všechno stále miluju.

,,Ale to neznamená, že je mezi námi zase všechno jako dřív. Ublížil jsi mi. Ani nevíš jak moc. Když jsi mi tenkrát řekl, že si mě nikdy nemiloval, nemiluješ a nikdy nebudeš, ztratila jsem v tobě naději. Po tom všem si mi řekl tohle a nebylo na tobě jediné známky lítosti. Nic. Měl jsi v očích chladný pohled před kterým jsem se chtěla schovat. A byla jsem přesvedčená, že už se do těch chladných očí zpátky nikdy nepodívám. Jenže to se nepovedlo a dívám se do nich znovu a znovu, protože v sobě mají cosi krásného. Ty v sobě máš cosi krásného Rafe. Miluju tě a ty to víš, ale teď mi musíš dát chvíli na to, abych zjistila, co vlastně chci. A jestli je tohle všechno, co jsi chtěl vědět, můžeme jet domů," ukončila jsem svůj proslov. Byla jsem překvapená, že jsem mu řekla vše, co mi přišlo na jazyk. Ale byla to úleva, konečně mu to říct.

V jeho výrazu bylo tolik emocí, že jsem nebyla schopna je do sebe rozdělit, a tak jsem jen čekala na to, co mi odpoví...