𝗖𝗿𝗶𝗺𝗶𝗻𝗮𝗹 𝗽𝗮𝗿𝘁𝗻𝗲𝗿𝘀 /𝗥𝗮𝗳𝗲 𝗖𝗮𝗺𝗲𝗿𝗼𝗻

23.

Minuty ubíhaly, začaly se měnit v hodiny prosezené na studeném a tvrdém chodníku. Byla to snad ta nejhorší noc v mým životě. Cítila jsem se tak sama. Jako bych na celém světě byla úplně zbytečná. Navíc jsem neměla tušení, jak dlouho už tam takhle sedím a jak se dostanu domů. Odmítala jsem jet v autě s mojí, nebo jeho rodinou.

Když jsem se podívala směrem k restauraci, uviděla jsem přibližující se postavu. Doufala jsem, že to není někdo z mých rodičů. Když už byl ten někdo blíž, všimla jsem si, že je to Sarah. Když přišla, jen si mlčky sedla vedle mě. Já se koukala do dálky a ona nejspíše taky.

,,Mrzí mě to," řekla potichu a mě začalo být zase úzko.

,,Tak nějak jsem si myslela, že něco takového dnes přijde," řekla jsem popravdě a utřela si stékající slzu. Musela jsem mít naprosto rozmazanou řasenku, i když to byla ta poslední věc, která mě v tu chvíli trápila.

,,Půjdeš s námi? Odjíždíme asi tak za pět minut," zeptala se jemným hlasem a já zavrtěla hlavou.

,,Ne, půjdu pěšky," odpověděla jsem popravdě.

,,Než tam dorazíš, bude už pozdě v noci. Neměla bys trucovat. Může se ti něco stát," domlouvala mi, ale já se nedala.

,,Netrucuju, jen potřebuju být sama a neposlouchat ještě další připomínky na můj účet. A o mě se neboj, budu v pohodě," řekla jsem a v tu chvíli mi podala mou kabelku s mobilem a dalšími věcmi, které jsem si s sebou vzala.

,,Kdyby něco, tak alespoň můžeš zavolat."

,,Děkuju," objala jsem ji a v tu chvíli jsem viděla, jak vyšla z východu restaurace velká skupina lidí. Bez zájmu šla rovnou k autům.

,,Není za co. Hlavně se, prosím tě, vrať v pořádku. Kdyby se něco dělo, napíšu ti," řekla ustaraně a zvedla se ze země.

,,Fajn. Tak zatím," odpověděla jsem na rozloučenou, načež mi zamávala a šla směrem k té skupině lidí. Zajímalo by mě, proč za mnou nepřišel Rafe...

Když jsem vyndala z kabelky mobil, všimla jsem si zprávy od něj. Rozhodla jsem si ji nezobrazovat. Nechám to až na potom.

A protože jsem se tady v tom městě moc nevyznala, musela jsem se podívat do mapy v telefonu a zjistit, jak dlouho bude trvat, než se dostanu k nám. Když jsem zobrazila trasu, objevil se mi tam čas 58min- pěší chůze.

Když jsem vyrazila opačným směrem, než jakým jsme přijeli, ještě jsem se ohlédla k autům. Nebyli tam. Odjeli. Beze mě. Koneckonců- můžu si za to sama. Sarah mi odvoz nabídla. Ale stejně jsem cítila samotu. Jakoby to bylo všem jedno.

Vyrazila jsem na tu hodinovou cestu k nám do pronajaté vily, měla to být naše poslední noc tady. Alespoň jsem to tady mohla trochu poznat a prozkoumat okolí. Vše špatné je k něčemu dobré.

Když jsem šla dlouhou ulicí, podívala jsem se na oblohu plnou hvězd. Byla jasná noc a já se kochala tím nekonečnem, jehož malou část jsem v tu chvíli viděla. Bylo zajímavé přemýšlet nad tím, co se tam dál nachází. Nejspíše miliony dalších hvězd, které si žijí svým vlastním životem v tom nekonečnu. Jsou od sebe ale tak daleko, že jsou tam prakticky samy. Celkem smutná představa. Takže právě teď jsem byla jako jedna z nich. Hvězda.

Zatímco jsem přemýšlela nad tím vším a litovala samu sebe, do mě někdo narazil.

,,Dávej pozor," řekla jsem a otočila se. Přede mnou stál vysoký, celkem pohledný kluk, možná tak ve stejném věku jako já a Rafe. Měl výrazná tetování na krku a na odhalených rukách. I přes to vypadal mile, když se na mě omluvně usmál. Pohlíželi jsme jeden druhému hluboko do očí. Měl je nádherně modré, díky osvětlení z baru, který byl vedle nás, to šlo poznat.

,,Omlouvám se, opravdu," řekl a odtrhnul ode mě oči.

,,V pohodě," odpověděla jsem a zadívala se na své boty, potom zpět na něj.

,,No, ale ty očividně v pohodě nejsi. Při pohledu na rozmazanou řasenku," řekl ustaraně a nadzvedl mi jemně bradu, aby na mě viděl pořádně. Rafe, Rafe, Rafe, opakoval mi mozek stále.

,,Ale, nic se nestalo," zalhala jsem a snažila se to trochu otřít. Musela jsem v tu chvíli vypadat naprosto hrozně.

,,Teď lžeš," pozvedl obočí a sledoval mě.

,,A ty máš pravdu," usmála jsem se a chtěla vyrazit dál. Potřebovala jsem dojít do vily dřív, než někdy ráno. ,,Půjdu, takže... sbohem," otočila jsem se na patě a vyrazila dál na tu mojí dobrodružnou cestu.

,,Počkej!" řekl zamnou a chytil mě jemně za ruku. ,,Nechceš si chvíli popovídat? Možná by ti to pomohlo. Můžeme si sednout támhle na pláž." Ukázal na místo naproti baru, u kterého jsme stáli. Ani jsem si předtím nevšimla, že je tady obrovská pláž podél moře. Byla jsem nejspíše hluboko ve svých myšlenkách. Ale třeba to nebyl tak špatný nápad...

,,Fajn, budu ti věřit," pokrčila jsem rameny a nechala ho, aby, mě vedl. Někde na tebe čeká Rafe...

,,Víš co dělám, když mám nějaký potíže a nemám nikoho, komu bych to mohl sdělit?" zeptal se a já zavrtěla hlavou, načež hned pokračoval: ,,Jdu někam v noci. Kamkoli. Na pláž, do baru, restaurace, nebo jen tak do města. Lidi v noci jsou jiní než ve dne. Lepší. Teda- jak kteří," tiše se zasmál. ,,Ale vzhledem k tomu, že jsou většinou opilí, mají své vlastní problémy, nebo tě ignorují, tě nebudou poslouchat. Říkám jim schránky důvěry. Můžeš jim říct co chceš, ale pozor- nikdy nic, co by tě mohlo dostat do problémů, a za žádnou cenu jim nesděluj své jméno" zvedl ukazovák. ,,Vyliješ si srdce a můžeš jít s klidem domů. Je to lepší, než platit za psychologa," usmál se a já s ním.

Sedli jsem si vedle sebe do písku a já si v tu chvíli vzpomněla na to, jak jsme byli s Rafem běhat. Společně jsme pak padli do písku a poslouchali šumění mořských vln. Měla jsem to přímo před očima...

,,Promiň, já ale musím jít," zvedla jsem se spěšně a doslova jsem od toho cizího kluka utekla. Po nějaké chvíli jsem se rozhodla podívat se na čas. Na displeji mě ale zaujalo něco jiného. Po tvářích se mi začaly kutálet slzy, když jsem si přečetla zprávu od Rafea.

22:48

Prosím, dej mi vědět kde jsi. Přijedu pro tebe, nevydržím čekat, než přijdeš. Prosím Allison. Je mi líto, co se stalo u večeře, ale já za tebou jít nemohl. Potom ti to vysvětlím. Ale dej mi prosím tě vědět kde jsi. Nechci, aby se ti něco stalo, má o tebe strach. Miluju tě a celý ten posraný večer mě mrzí. Prosím.

Přeci jenom jsem se v něm zmýlila. Myslela jsem si, že mě nechce vidět, jenže on za mnou spíše přijít nemohl. Vsadím se, že v tom měl prsty jeho otec...

Ahojky!
Další část je tu, tak snad se vám bude líbit.
Chtěla bych poděkovat za více než 100 votů, moc to pro mě znamená. Taky se pomalu blížíme ke dvou tisícům přečtení, což je naprosto skvělý.
Miluju vás! 💕
Verča <3