Učebna Informatiky

31.Kapitola

„Maddy někdy tam stejně budeš muset jít." Pohladil mě po malé modřince na mé tváři, když jsme oba stáli před mým domem.

„Já vím Adame." Usmála jsem se a zhluboka jsem se nadechla. Musím se tomu postavit čelem.

„Zvládneš to, tvoje mamka tě určitě podrží, neboj se." Usmál se na mě, když mě povzbuzoval.

„Dobře, jdu tam." Vydechla jsem a pevně jsem Adama sevřela v objetí.

„Kdyby něco zavoláš mi." Ujišťoval se, jestli budu v pořádku. Zrovna v těchto chvílích jsem za něj nejradši.

„Jdu tam!" Musela jsem sama sebe přesvědčovat, abych se tam vůbec vrátila.

„Zvládneš to!" Adam sevřel pěsti na znamení, že to zvládnu.

Dobře, zvládnu to! Vydechla jsem a odemkla naše vchodové dveře. V předsíni nikdo nebyl a v domě bylo poměrně ticho. Dost mě to znepokojilo. Ale když jsem chtěla odejít do patra uviděla jsem mamku a Pathrika v kuchyni. A sakra!

„Maddy, pojď sem prosím." Řekla klidným hlasem mamka. Nebudu lhát, mám nahnáno. I když se moje mamka zdá jako mírumilovný člověk, dokáže hodně vybuchnout a to jsem ještě zdědila po ní.

„Ano?" Snažila jsem se, neznít pohrdavě ani naštvaně a vešla jsem do kuchyně.

„Posaď se prosím." Pořád zněla moc klidně. Znervózňuje mě to daleko víc.

„Madd, řekni tvojí verzi, toho co se tu mezi vámi stalo včera." Otočila se na mě. Vypadala, že neví, komu věřit.

„Pathrik se začal navážet do Adama, nechtěl mě k němu pustit, poté mě řekl, že si nemám hrát na chudinku, a že jsem nevychovaný spratek, no tak jsem mu prostě řekla, že jsem se neprosila o to mít nového otce. A potom mě Pathrik vlepil facku. A ještě se zlobil, že jsem odešla." Řekla jsem se hněvem v očích.

„Pathriku, ty jsi mi nic o facce neřekl, to jako proč?" Teď mamka zuřila, je dobře že ne na mě.

„Chovala se strašně, nechtěl jsem, aby se takhle chovala i k tobě." Začal se obhajovat. Nemám z Pathrika dobrý pocit.

„Madd, běž prosím do svého pokoje, já za tebou pak přijdu. Okamžitě jsem se zvedla a šla do svého pokoje. Je mi jasné, že by nebylo bezpečné se teď dostat mamce pod ruce.

Zaklapla jsem za sebou dveře a vydechla jsem. Zrovna mi telefon ohlásil, příchozí zprávu.

Adam
Je všechno v pořádku?

Maddy
Ano, napíšu ti, až všechno vyřešíme.

Adam
Dobře, hlavně na sebe dávej bacha!

Budu, neboj se, jen jsem si zprávu zobrazila.

Ze zdola se chvílemi linul křik a pak vždy následovalo ticho. Doufám, že oba zůstanou živí a zdraví, jelikož to trvalo už asi třicet minut.

„Maddy." Sedla si mamka vedle mě na postel. Jen jsem na ní uvedla všechnu svojí pozornost.

„Moc mě mrzí, to co se stalo." Položila mi ruku na rameno.

„Co teď s ním bude?" Zeptala jsme se tiše. Nechci, aby se to někdy opakovalo a nebo aby to příště byla mamka.

„Slíbil mi, že už se to nikdy nestane, jinak bych se s ním okamžitě rozešla." Usmála se na mě.

„A ty se nebojíš, že to nedodrží?" Všichni víme, že pokud to udělá jednou, tak to rozhodně není na posledy.

„Jasně že se bojím, hlavně nechci, aby tobě znovu ublížil." Hladila mě po zádech.

„Radši ať ublíží mně, než tobě." Opřela jsem si svou hlavu na její rameno.

„Ty jsi moje hrdinka." Obejmula mě okolo ramen.

-
Tohle bylo lehčí, než jsem čekala. Doufám, že se vám příběh zatím líbí.
Těším se na vás v další kapitole.
Vaše Matilda Z.