Učebna Informatiky

4.Kapitola

Ráno jsem se vzbudila v Adamově náručí. Jeho veliké potetované ruce mě chránily. Je to nádherné gesto ale nejsem si jestli jestli by to za normálních okolností dobrovolně udělal. Palce jsem pohladila jeho paži, kterou si mě tiskne k sobě. Uslyšela jsem za svými zády jemný smích. Adam je vzhůru. Otočila jsem se tak, abych na něj viděla. Upřel na mě jeho krásně modré oči. Jen jsem se mírně usmála. On mi můj úsměv oplatil omnoho vřelejším úsměvem.
Už jsem vám říkala, že jsem se zamilovala do jeho úsměvu!

„Nelituješ toho, že jsi tu semnou spala?" Zeptal se posmutněle.

„Proč bych toho měla litovat?"
Nechápala jsem, co tím chce říct.

„Řekněme že mám s tím zkušenosti."
Bylo mi ho až líto. Myslím si, že je to opravdu fajn člověk. Sice nevím, co se stalo, ale i tak si myslím, že si to nezasloužil.

„Nelituji toho a jsem ti vděčná, že jsi mě tam v baru někde nenechal." Nechci snad ani přemýšlet, co by se se mnou stalo kdyby jsem tam někde zůstala.

„Už včera večer jsem věděl, že tě z hlavy jen tak nedostanu." Dal mi pramen vlasů za ucho, a tak se dotkl mojí kůže, což způsobil elektrický proud, který mnou prošel. 

„Je to divný, ale já si říkala to stejný." Nejistě jsem se usmála.

„Že by nás spojil osud?" Nadhodil směšně.
„Určitě souhlasím s osudem." Oba jsme se naráz zasmáli.
Náš smích přerušil můj zvonící telefon. Povzdechla jsem si, když jsem musela opustit tuhle hezkou chvíli s Adamem. Stoupla jsem si před postel a hovor přijmula.

„Ano?" „Ty vole Madd kde jseš?" Vyhrkla na mě vystrašeně Olivia.
„V klidu jsem v pořádku." Až teď jsem zaregistrovala Adama a jeho upřený pohled, kterým by vlk vyhlížel svou kořist. „A kde jseš?" „To je nepodstatný ale jsem v pohodě jo."
„Dobře tak se uvidíme ve škole." „Ahoj." Ukončila jsem hovor.

„Kamarádka." Pokrčila jsem ramena a zaměřila se na něj.

Jeho úšklebek jsem mu oplatila.
„Hmm to jsem tak zajímavá?" Ironicky jsem se zeptala.
„A víš že ano." Vyhoupl se do sedu.

„Asi bych už měla jít." Řekla jsem, když jsem se převlekla.
„Ale tohle si můžeš vzít s sebou." Podal mi své triko, ve kterém jsem spala.
„Díky."
„Uvidíme se ještě někdy?" Zeptal se Adam smutně.
„Určitě." Usmála jsem se a vytáhla svůj telefon, aby jsme mu dala své číslo.
Adam mě doprovodil až ke dveřím. Nechtělo se mi se s ním loučit ale jinou možnost nemám.
Chytl mě za tvář a prudce mě políbil.

„Ozvu se."