Učebna Informatiky

10.Kapitola

„Pojď ať nejsme nemocní." Chytl mou ruku a vedl mě do svého bytu.

„Ty se tak o mě staráš, to je hezký." Rozplývala jsem se nad jeho zájmem. Trošku mi připomíná mého dědečka. On byl také vždycky takhle pozorný a moudrý.

„Možná mám potřebu tě chránit."

„Platí tě moje mamka?" Vyjekla jsem zmateně. Ještě to by mně scházelo.

„Co? Ne." Uchechtl se.

„Nechtěla bych, aby věděla co spolu děláme." Usmála jsem se.

„Hmm myslel jsem, že máš s mamkou dobrý vztah."

„To sice ano, ale nemusí vědět až takové detaily."

„Takže o mně ví." Nadzvedl hravé obě obočí.

„No jo, ví." Usmála jsem se na něj a pohladila ho po zádech.

„A co si o mně myslí."

„Je na tvojí straně." Přiznala jsem.

„Tak to je snad poprvé, kdy někomu staršímu nevadí má tetování.

„Můj taťka taky měl spoustu tetování." Při téhle myšlence jsem si uvědomila, že ani Olivi jsem nikdy nic neřekla o mém otci.

„Ale tvoje tetování se mi líbí víc." Ušklíbla jsem se a přejela jsem jeho prstem po jeho potetované ruce.

„Madd ty se nezdáš, když vlastně mluvíš s učitelem, který je o osm let starší než ty." Usmál se na mě.

„Neučíš mě, takže pro mě nejsi učitel." Vysvětlila jsem mu svou teorii.

„Ale budu učit stejně staré lidi jako jsi ty." Složil si hlavu do dlaní.

„Adame ale co děláš mimo školu může být všem jedno, je to jen mezi námi." Snažila jsem ho povzbudit.

„Bojím se, že třeba budu učit tebe."

„Ale přeci nám nikdo nemůže zakázat spolu chodit, když jsme se poznali dřív."

„Mám strach, že kdyby to někdo zjistil mohl bych jít i do vězení."

„Adame vysvětlili bychom jim, jak je to doopravdy." Hladila jsem ho po zádech.

„Madd miluju tě." Řekl, když mě obejmul na svém klíně.

„Já tebe taky Adame." Adam mě ve své náruči přenesl do své postele. Jen jsem se rychle vysvlékla do spodního prádla a zaplula pod peřinu k němu.
Pevně mě obejmul a já jeho.

Ráno jsem se probudila v objetí Adama.

„Dobré ráno." Protáhl se Adam.

„Dobré." Odpověděla jsem mu.

„Budeš snídat."

„Moc ráda." Usmála jsem se na něj a následovala ho.

„Co říkáš na míchaná vajíčka."

„To zní skvěle, ale budu je dělat s tebou." Usmála jsem se.

„Jak si jen přejete." Zasmál se Adam.

Společně jsme si udělali snídani. Přišla jsem na to, že jsme oba stejně zmatení kuchaři. Ale je pravda, že toho máme opravdu moc společného, až mě to trošku udivuje. Líbí se mi naše společné chvíle.

„Kdy budeš muset jít domů?" Seděla jsem na lince kuchyně a on si stoupl mezi mé nohy.

„Hmm možná po snídani." Naštěstí toho nemám moc do školy, takže můžu mít alespoň trochu volnější dny.

„Víš, že se mi bude po tobě stýskat."

„Vím, protože mě taky." Políbila jsem ho na jeho rty.

„A kdy se zase uvidíme?" Odtáhla jsem se.

„Co nejdřív." Usmál se na mě.

„Za chvíli poznáš, jak moc otravná jsem." Většinou všechny lidi po chvíli omrzím, tak jako dárky malé děti.

„Mě nepřestaneš bavit nikdy víš."

„To je dobré vědět." Vášnivě mě políbil.

-
Netušila jsem, co dokážu. Napsala jsem dvě kapitoly asi za ani ne tři hodiny. A jak jinak, zase jsem kapitolu obrečela. Ale nedá se nic dělat.
Doufám, že se vám kapitola líbila.
Opatrujte se!
Matilda <33