Učebna Informatiky

17.Kapitola

„Nezajdeme dnes někam?" Řekla jsem dětsky.

„Dnes můj kamarád pořádá párty, pozval nás." Převlékal se a já ho pozorovala.

„Takhle mě vést k alkoholu, to není dobrý příklad." Ironicky jsem zakývala hlavou do stran.

„Hmm a ty jsi sama od sebe přece nikdy nepila, že?" Zasmál se.

„No.." Chtěla jsem začít svou obhajobu, ale on mě přerušil.

„Tak jednou jsem už učitel no." Zasmál se.

„Ale já už umím pít." Usmála jsem se na něj.

„To myslíš to, jak se nedokážeš skoro ani udržet na nohou." Zasmál se mi.

„Hele já nemůžu za to, že je mezi námi asi čtyřicet kilo." Sedla jsem si a zkřížila ruce na prsou.

„Já tě odvedu domů, neboj." Sedl si ke mně na postel a usmál se na mě.

„Pokud se nezřídíš víc jak já." Teď jsem se alespoň zasmála já.

„Tak toho se rozhodně neboj, jsem profík." Egoista!

„Takže půjdeme?" Je vidět, že se těší.

„Jo proč ne, ale mám trochu strach z cizích lidí." Přiznala jsem mu.

„Oni jsou neškodní blbouni, těch se bát nemusíš."

„Ale co bych si měla vzít?" Vyhrkla jsem a běžela ke skříni."

„Něco hezkého ti pomohu vybrat." Usmál se na mě a chytl mě kolem boků.

„Šaty nebo kraťasy?" Mám zkušenost, že můj ex Nik mi zakazoval, abych se oblékala tak jak chci.

„To je na tobě, v čem se cítíš lépe." Vykouzlil mi úsměv na tváři.

„Vybrals jsme si dobře." Žasla jsem nad jeho charakterem.

„Ne to já si vybral dobře." Usmál se a políbil mě na rty.

„Tak já si vezmu kraťasy a tohle tílko." Ukázala jsem mu svůj návrh.

„Budeš vypadat božsky." Zablesklo se mu v očích. Sedl si na postel a vytáhl si telefon. Já jsem měla čas a soukromí se obléct. Oblékla jsem si bílé tílko a černé kraťasy, na stehno jsem si dala černý obojek na stehno s kovovým srdíčkem uprostřed.

„Vypadáš skvěle." Vydechla Adam do mé tváře.

„Hmm ty taky nejsi k zahození." Zabroukala jsem, když jsem ho pohladila po jeho širokých ramenou.

„Už s námi počítají." Oznámil mi Adam.

„Tak vyrazíme."

Asi po půl hodině jsme došli k domu, kde se dnes má pořádat party. Již z venku bylo zřejmé, že se v domě nějaká akce odehrává, jelikož lidé do domu přicházeli a zněla z něj hudba.

„Čau Ondro." Adam si s muže s kudrnatými vlasy podal ruku.

„Čau Adame, slečno." Mírně pokrčil hlavu. Dost mě překvapilo jeho chování. Nikdy jsem tohle ještě nezažila.

Procházeli jsme chodbou a kuchyní kde bylo hodně lidí. Kuchyní jsme prošli do nějakého pokoje. V pokoji bylo šest lidí. Tři muži a tři dívky, které seděli po boku mužů. Muži vypadali podobně jako Adam.

„Tak jsme tady." Zmocnil se Adam jejich pozornosti.

„Ahoj Adame!" Muži se začali hrnout k nám.

„Tohle je Maddy." Přitáhl si mě k sobě Adam.

„Těší mě." Řekli naráz všichni muži.
„Mě také." Usmála jsem se na ně.

„Jsem Daniel." Představil se muž vysoký muž s hrubým hlasem.

„Já jsme Paul." Promluvil okouzlující muž s blond vlasy.

„Já jsem Tedd." Představil se nejsympatičtější muž s černými vlasy.

„Musíme společně něco vyřešit, tak zatím můžeš jít k holkám." Zašeptal mi Adam do ucha a odešel.

I když jsem měla strach, tak jsem šla ke stolu kde seděli jejich přítelkyně.

„Ahoj Madd." Pozdravili mě.

„Ahoj." Přisedla jsem si k nim.

„Já jsem Janet, tohle je Julia a Dory." Představili se. Janet je růžovovlasá dívka pár let starší než já. Julia je čenovláska s nádherným úsměvem. Dory je dívka podobná mně, má hnědé krátké vlasy a pihy.

„Někdy je fajn, že se někam zdejchnou." Zasmála se Janet.

„A jak dlouho spolu vlastně jste?" Řekla žasnoucí Julia.

„Asi tři týdny."

„To je hezký, to my už jsme spolu s Teddem tři roky." Promluvila Dory.

„Občas se ale chovají jako děti." Uchechtla se Janet.

Je fajn najít lidi stejné jako jsme my samí. To jak se mezi nimi cítíme je k nezaplacení.

-
Tak dnes je to druhá kapitola! Možná ještě večer začnu 18.kapitolu a zítra ji doufám dokončím.
Tak užívejte víkend!
Vaše Matilda <3