První

4. kapitola

Nevím jak dlouho jsem byla mimo. Mně osobně to přišlo jako sekunda. Probudila jsem se, v pro mě už známém pokoji. Do očí mě udeřilo nepříjemné světlo. 

Promnula jsem si oči, abych lépe  zaostřila. Ležela jsem na posteli v nemocničním pokoji. Od dveří jsem slyšela hlasy. Posadila jsem se, abych lépe viděla. Udeřila mě opět bolest hlavy, ale nevnímala jsem jí a zaměřila se na hlasy.

„Co se stalo?“
„Já nevím šel jsem kolem a už tam ležela.“

Oba hlasy jsem poznala. Patřily Doktorovi a Calebovi. Nejspíš si mě všimli, protože přestali mluvit a šli směrem ke mně.

„Co se tam stalo?“ Zeptal se mě doktor hned, jakmile ke mně došel. „Já…já nevím. Šla jsem na večeři…pozdě, a tak jsem spěchala. To víte nechtěla jsem poslouchat další přednášku o dochvilnosti. Pak jsem scházela schody. Už mi zbývaly asi jen čtyři schody... Pamatuji si, jak ležím na zemi a pak už jenom černo. Za chvilku je se ale probudila tady.“ Dořekla jsem své vyprávění.

„Víte, vlastně jste byla mimo půl hodiny. Nebolí vás ještě něco jiného než hlava?“ Zeptal se starostlivě doktor.

Chvilku jsem přemýšlela. Jeho otázka mě trochu zaskočila. Chtěla jsem odpovědět, že nic jiného mě nebolí. Když jsem se ale víc soustředila, zjistila jsem, že za bolestí hlavy se schovávala i bolest levé nohy. „Trochu mě bolí levá noha.“

„Ukažte,  podívám se.“ Odpověděl mi doktor a začal mi prohmatávat nohu. „Zlomená není, bude nejspíš jen naražená. Obvážu vám ji a musíte odpočívat. Měla byste tady zůstat na noc, jen pro jistotu.“

„Vždyť jste sám řekl, že to nic není. Myslím si, že klidně můžu jít na pokoj, ale děkuji za péči.“ Odpověděla jsem a začala se zvedat z postele. Jakmile jsem se ale postavila na obě nohy, podlomila se mi kolena a já bych spadla nebýt Calebových silných paží.

„Tak si myslím, že vás radši doprovodím do vaší komnaty, abyste cestou zase nezakopla.“ Konstatoval Caleb. Na nic nečekal, zvedl mě do náruče a odnášel pryč.

Mezi námi panovalo nepříjemné ticho. Vlastně jsem s ním od toho polibku na chodbě nemluvila. Nakonec jsem to nevydržela a prolomila ticho. „Víš, že by stačilo, kdyby si mě jenom podpíral.“
„Jo jenže takhle to bude rychlejší.“ Usmál se na mě a podíval se mi zpříma do očí.

Po zbytek cesty jsme už spolu nepromluvili jen se na sebe občas podívali a usmáli. Panovalo mezi námi ticho, ale už to nebylo nepříjemné.

„Tak lady, a jsme před vaší komnatou.“ Řekl s úsměvem. „Ale, co ta formalita pane Calebe? Odpověděla jsem mu s úšklebkem.  „Děkuji za doprovod. Myslím, že teď už to zvládnu sama.“

„Seš si jistá… No kdyby si něco potřebovala tak mi řekni budu na hlídce blízko vašich komnat.“ Odpověděl Caleb.

„Dobře, dobrou.“

„Dobrou“ Naposledy se otočil a pak už zmizel za rohem.

Zavřela jsem dveře a svalila se na postel. Noha mě ani moc nebolela a tak jsem brzo propadla do světa snů.