První

5.kapitola

Probudila jsem se do středečního rána. První sluneční paprsky pronikaly do mého pokoje. Posadila jsem se na postel a rozhlédla se kolem. Myslela jsem, že už je třeba sedm, a že služebné roztály závěsy. Venku bylo ale celkem šero. Podívala se na budík vedle stolku a zjistila, že jsou teprve čtyři ráno.

Začalo mi kručet v břiše a já si chtěla dojít pro jídlo, jako vždy, když jsem měla hlad. Pak jsem ale ucítila jemnou bolest a vzpomněla si na naraženou nohu. V hlavě se mi objevila myšlenka. Většina lidí má buď zlomenou nohu nebo zvrtnutý kotník. Jen já ho měla natažený.

Rozhodla jsem se, že se nikam belhat nebudu, a že si počkám až na snídani. Znovu jsem si tedy lehla a pokusila se usnout. Nemusela jsem čekat dlouho. Brzy jsem propadla do říše snů.


„Zoey, vstávej.“ Probouzela mě Mel. Obvykle se mi moc nechtělo, ale dnes jsem měla už hrozný hlad. Posadila jsem se na postel a protřela si oči.
„Dnes můžeš klidně snídat ve své komnatě.“ Oznámila mi Mel a pokynula k vozíku s jídlem. Spatřila jsem několik druhů ovoce, makové koláčky, různé druhy pečiva, prostě opravdu spoustu jídla, které jsem v žádném případě nemohla sníst.
Vyhovovala mi snídaně v komnatě. Stejnak v jídelně nebyl Nik a bylo tam docela hlučno. Samotná jsem ale taky nechtěla jíst. „Nechceš posnídat se mnou Mel? Souhlasila a přisedla si ke mně. Začaly jsme snídat a Mel mi u toho vyprávěla všechny drby co zaslechla. Moc jsem si snídani užila.
Mel mě pak oblékla do celkem jednoduchých růžových šatů. Pak už bohužel musela jít po své práci.
Zůstala jsem v komnatě sama.

Rozhodla jsem se, že si napíšu něco do deníku. Posadila se do pohodlného křesla a otevřela deník na nové stránce. Chvilku jsem tam jen tak seděla a koukala na prázdnou stránku. Pak mě něco napadlo. Došla jsem do svojí šatny a vyndala jeden bílý svetřík. Navlékla jsem si ho na sebe, popadla deník a vyrazila ven ze své komnaty.

Doktor sice říkal, že musím odpočívat, ale mě už noha vůbec nebolela. Došla jsem až do zahrad a posadila se na lavičku u fontánky. Tady jsem znovu otevřela deník a začala psát. Sepsala jsem všechno, hlavně moji nešikovnost.

„Co tady děláš? Neměla by si odpočívat?“ Lekla jsem se a podívala se, kdo mě vyrušil. Stál tam Caleb. „Ale prosím tě. Už jsem úplně v pohodě. Noha mě vůbec nebolí.“ Odpověděla jsem mu. „Je ale zima. Měla by si jít dovnitř, ať nenachladneš.“ Nedal se Caleb. Odporovala jsem mu, ale nakonec se vzdala a nechala se doprovodit do své komnaty.

Ležela jsem na posteli a myslela na Nika, co asi dělá. V tom mě vyrušilo zaklepání. „Dále.“ Zvolala jsem ke dveřím. Ty se otevřely a dovnitř vstoupil Caleb. „Myslím, že tohle je tvoje.“ Pravil a ukázal na můj deník.
Vstala jsem a chtěla si ho vzít. Už jsem se pro něj natahovala, když v tom uhnul. „Co je?“ Nechápavě jsem se na něj koukla. „Nebude to zadarmo“ Usmál se na mě. „A co chceš?“ Zeptala jsem se ho už trochu podrážděně. Přiblížil se k mému uchu a pošeptala: „Pusu.“ A než jsem stihla zareagovat přitiskl svoje rty na ty mé. Rychle jsem položila ruce na jeho hruď a Odstrčila ho.

„Co to děláš. Ty ses snad úplně zbláznil. Nemůžeš mě líbat. Já mám Nika.“ Naštvaně jsem ho probodávala očima. „Jen se nedělej, já vím, že se ti to líbilo. Ty mě totiž miluješ.“ Při tom se na mě nevinně usmál. Chtěla jsem mu na to něco říct, ale on už za sebou zavřel dveře. Tak jsem tam jen zmateně stála. V hlavě se mi pořád přehrávala jeho slova. „Ty mě totiž miluješ.“

Tak jo, máme tady další kapitolku. Vlastně je to tak trochu předčasný dárek pro vás. Užijte si vánoční svátky a Nový rok.
YSLP