První

9. kapitola

Ráno se mi nechtělo vstávat z postele, ale Mel byla neoblomná. Neochotně jsem se posadila a šťouchla do Cler, která ještě spala. Mel zatím přivolala i mé další dvě komorné.

„Tak Cler, dovol mi ti představit mé komorné a kamarádky. Tohle je Evelyn.“ Ukázala jsem na nejstarší. V jejích hnědých vlasech, se už třpytilo pár stříbrných vlasů. „A tohle je Sarah“ Černovláska se na Cler usmála. Bylo jí tak kolem pětadvaceti. „A nakonec Melanie.“ Blondýnka se na Cler taky usmála. Bylo jí sotva osmnáct. Měla blonďaté vlnité vlasy a krásné velké modré oči. Ani se nedivím, že se do ní bratr zamiloval.
„Moc mě těší dámy. Já jsem Cler.“ Představila se a na všechny se usmála. „Taky nás těší, ale teď by jsme měli pohnout, nebo přijdete pozdě na snídani.“  Odpověděla za všechny Evelyn. No jo, typická Evelyn. Byla sice přísnější, ale bez ní by to nefungovalo. Udávala jakýsi řád. Vlastně díky ní jsem chodila včas (teda většinou).

Za chvíli jsem už byla ve vaně. Pak jsem si oblékla župan a vyměnila se s Cler. Mezitím co se ona koupala, tak mě převlékaly do krásných bledě modrých šatů bez ramínek a s dlouhou navlněnou sukní. Vlasy jsem si nakulmovala z vrchní části si nechala učesat drdol a zbytek vlasů nechala volně. Nechala jsem se jen jemně nalíčit, vlastně jako vždy.
Cler oblékly do růžových šatů s ramínky, které byly pokryté bílou krajkou. Také si nechala rozpuštěné vlasy.

Byly jsme hotové a tak se vydaly do jídelního sálu. Po cestě jsme potkaly zbytek mojí rodiny. Bratři a taťka, byli oblečeni do černých obleků. Každý měl ale jinou košili a kravatu. A pak tu byla mamka v červených šatech bez ramínek. Moc to všem slušelo.

Zastavili jsme na chodbě před jídelním sálem. Stráž nám otevřela dveře a nám se naskytl pohled na obrovský jídelní sál. Tentokrát, ale nebyly stoly uspořádány do u, ale byly jednotlivě po místnosti.

Pomocí jmenovek jsme našli náš stůl. Posadili jsme se. Já vedle mě Cler, vedle ní Andrew, pak Patrik, taťka a nakonec mamka. Vedle mě zbylo ještě jedno volné místo. Sál se začal plnit a brzo jsme tu už byli všichni. Král vstal a pomocí poháru a vidličky upoutal naší pozornost. Všichni jsme se také postavili.

„Dámy a pánové, je mi velkou ctí, přivítat vás zde. Doufám, že jste si včerejší ples na počest Elity užili. Přeji dobrou chuť.“

Sedli jsme si a začaly jíst. Podívala jsem se ke stolu, kde sedí královská rodina, ale Nikovo místo bylo volné. A pak jsem si ho všimla. Seděl u stolu Avy a bavil se s nimi. Nebyl tam ale moc dlouho a přesunul se ke stolu Abagial. Takhle postupoval od stolu ke stolu až nakonec skončil u našeho.
„Smím si přisednou?“ Ozval se ten jeho dokonalý hlas. Jen jsem kývla. Chvíli bylo ticho, které nakonec prolomil on. „Představíš mi prosím svojí rodinu?“ Zamrkala jsem a určitě jsem byla celá červená. „Takže, tohle je moje sestřenka Cler. „Těší mě Cler. Hodně jsem toho o tobě od Zoey slyšel. Jsem rád, že už jsi zdravá.“ Pozdravil jí Nik a věnoval jí jeden ze svých úsměvů. „I mě těší Vaše Výsosti.“ Odpověděla a trochu nervózně se na něj usmála. „Prosím, jen Nikolas.“ Konstatoval pohotově Nik.

Pak jsem postupně představila všechny členy své rodiny. Nik si s každým rozuměl. S Patrikem rozvíjel nějaké matematické teorie, kterým jsem vůbec nerozuměla. Andrew se ho zase vyptával na nekonečno otázek ohledně života v paláci. Nik byl trpělivý a v klidu mu na všechny jeho dotazy odpověděl. S mamkou a taťkou si zase vyprávěl o mně. Nebo spíš taťka mě před ním ztrapňoval.

„Nevím co vám na tom přijde vtipného.“ Říkala jsem trochu naštvaně. Když popisovali jednu z trapných vzpomínek.
Bylo půl roku, co jsem oslavila své sedmé narozeniny. Nenápadně jsem se vloupala do mamčina pokoje.
Otevřela jsem její skříň a přejela rukou po látkách maminčiných svátečních šatů. Do oka mi padly modré s mašlí na zádech. Oblíkla jsem si je a pak přešla k jejímu toaletnímu stolku se zrcadlem. Schovávala si tam líčidla, která používala jen při zvláštních případech. Použila jsem oční stíny, řasenku a nanesla si rudě červenou rtěnku. Pak jsem si obula její černé lodičky na deseticentimetrovém podpatku. Nakonec jsem si na hlavu položila svojí plastovou korunku…

„Vypadala si jak klaun.“ Smál se Patrik. „Hahaha. Fakt vtipný. Jen do tý doby než“…

"…Napadl mě “skvělý nápad“. Postavila jsem se na první schod. Zavřela jsem oči a představovala jsem si jak jsem v paláci a pod shodami na mě čeká můj princ. Pak jsem začala scházet schody. Asi na desátém schodu jsem ztratila rovnováhu a spadla. Zlomila jsem si nohu. Bylo to fakt super. Zrovna v létě. Nemohla jsem plavat v rybníku." Konstatovala jsem naštvaně.