První

24. kapitola

Byla sobota a každý jiný den bych byla ráda, protože byl víkend a nemusel jsem pracovat. Dnešek byl ale jiný. Mel mě asi deset minut probouzela, než se jí to konečně podařilo. Chvíli jsem si myslela, že vše byla jen noční můra, ale pak jsem si všimla dopisů na stole, které jsem včera večer psala.

Nechala jsem se od Mel oblíknout do krásných modrých šatů. „Ty budou moje poslední." Pomyslela jsem si. Pak mě ještě učesala a nalíčila. Nakonec jsem si na krk zavěsila medailon od Nika.

„Tak co, řekla jsi mu to včera?" Zeptala se mě. Jen jsem zakroutila hlavou. Nechtěla jsem na včerejšek vzpomínat. „Mel mohla bych tě o něco poprosit?" Zeptala jsem se jí. „Samozřejmě, pro tebe všechno." Usmála se na mě. „Mohla by si prosím ten deník s dopisem dát Nikovi a samostatný dopis Bonnie."

„Už teď je splněno." Znovu se na mě usmála a vydala se pryč. „A Mel, neříkej prosím nikomu, že jsem těhotná." Poprosila jsem ji znovu i když jsem si mohla být jistá, že to nikomu neřekne. „Neboj se. U mě je tvé tajemství v bezpečí." Jen jsem kývla a ona pak odešla.

Bude se mi po ní stýskat, je to moje nejlepší kamarádka, něco jako sestra. Vlastně se mi bude stýskat i po Bonnie, Nikovi a dokonce i po Avě. Je to zvláštní prostě mi nějak Ava přirostla k srdci. Už navždy jí bude patřit kus mého srdce, stejně tak Mel, Bonnie, ale úplně největší část bude vždy patřit Nikovi.

„Pojď Zoe, budeme muset jít." Vyrušil mě Calebe. „Já myslela, že tam máme být až za deset minut. Navíc jsem nevěděla, že mě budeš doprovázet ty. Myslela jsem že mě budou doprovázet Adam s Davidem." Ptala jsem se ho nechápavě.

„Ano akce se měla konat až za deset minut, ale útočí na nás rebelové. Adam a David už s nimi někde bojují. Pojď musím tě odvést do bezpečí." Naléhal na mě. Pořád jsem to nechápala, ale nechala jsem se od něj vést.

„Ale vždyť není puštěný poplach a ani nikde neslyším žádný rámus." Ptala jsem se dál při chůzi. „Rebelové ho rozbili a teď asi bojují v jiném křídle paláce, proto je neslyšíme." Odpovídal mi.

„No a neměly by jsme teda nějak varovat i ostatní." Nedala jsem se. „Ne já mám teď za úkol dostat tě do bezpečí a navíc ostatní to už určitě vědí a jsou v bezpečí." Konstatoval Caleb.

Sešli jsme schody a objevili se někde v podzemí, kde jsem ještě nikdy nebyla. „Calebe kam mě to vedeš, tady není bezpečnostní kryt." Vyptávala jsem se. To už mě ale strčil do nějaké místnosti, sám vstoupil a pak za námi zavřel a zamknul dveře. „Calebe, kde to jsme?" Zeptala jsem se už trochu podrážděně.

„V bezpečí." Odpověděl. Přiblížil se ke mně a přitiskl své rty na moje. Chvíli jsem byla v transu, ale pak se mi povedlo probrat a odstrčila ho. „Co to děláš? Víš, že miluju Nika." Vykřikla jsem po něm.

„Ale on tě nemiluje, jak jinak by uvěřil těm lžím o dopisech přítelovi." Vykřikl po mě na zpět. „Takže to jsi byl ty, kdo šmátral u mě v komnatě, kdo vytrhl stránky z mého deníku a donesl je Nikovi." Teď už jsem zuřila. „Nevztekej se květinko, úsměv ti sluší víc. Navíc o tom přítelovi to není lež. Vždyť máš mě." Odpovídal naprosto klidně.

„To myslíš vážně? Už několikrát jsem ti říkala, že si můj KAMARÁD, ale nic víc."

„Bohužel tě musím opravit květinko. Říkala si, že kdyby nebylo Prince, milovala by si mě. A tak jsem to zařídil a pomohl mi k tomu tvůj deník." Zářivě se na mě usmál. „Ne tys to překroutil. Já říkala, že kdybych ho NEPOZNALA, milovala bych tě. Možná si Nikovy city ke mně odstranil, ale moje city k němu ne." Zuřila jsem.

Jeho to ale nezajímalo. „Však oni vyprchají." Řekl a přiblížil se ke mně. Přitlačil mě na zeď a začal mi rozepínat šaty. „Co to děláš? Já to nechci! Okamžitě mě pusť!"

„Já vím, že to chceš. Nemusíš se přetvařovat." Úplně mě Ignoroval. Už jsem na sobě měla jenom spodní prádlo. „Ne Calebe prosím. Jsem těhotná." Vykřikla jsem, ale hned jsem toho litovala. Teď bude chtít ublížit nejenom mě ale i tomu malému tvorečku.

Caleb na místě na chvíli zmrzl. „Ty si s ním těhotná?" Vykřikl a já se instinktivně chytla za břicho. „Jak si ten parchant mohl dovolit otěhotnět tě. Ty si jenom moje." Znovu Vykřikl a já od něj odstoupila až jsem zády narazila do zdi. „Ale neboj se Zoe, to vyřešíme, půjdeš na potrat." Děsivě se na mě usmál. „Al-ale to nepůjde. J-já už jsem v druhé mě-měsíci." Koktala jsem vyděšeně. Nechci přijít o to jediné co mi po Nikovi zbylo.

Calebův úsměv zmizel. „Ve druhém měsíci?" Křik na mě a přiblížil se ke mně. Natáhl ruku, chtěla jsem uhnout, ale neměla jsem už kam a tak jeho dlaň přistála na mé tváři. Okamžitě mě začala nesnesitelně štípat a do očí se mi nahrnuly slzy.

„P-promiň Zoe. Já ti nechtěl dát facku. Ty za to nemůžeš, ty jsi to dítě nechtěla." Začal panikařit. „Nesnáším tě Calebe. Nemilovala jsem tě a NIKDY tě milovat nebudu." Chtěla jsem ještě něco říct, ale on mi před pusu strčil nějaký smradlavý kapesník a já se začala propadat do tmy.

„Promiň Zoe. Zase mě budeš milovat. Patříme k sobě." Bylo to poslední co jsem slyšela, než mě úplně pohltila tma.