První

29. kapitola

Pohled Nika:

Seděl jsem na posteli v její komnatě. V komnatě plných vzpomínek. Zamiloval jsem se do ní už tehdy v noci, kdy mě nazvala kuchtíkem.

Měl jsem hlad a tak jsem se vydal do kuchyně, jako už několikrát před tím. Dveře byly ale otevřené a tak jsem nakoukl dovnitř. Stála tam nějaká dívka, osvětlená pouze měsíčním svitem. Nejspíš to byla nějaká služka a měla hlad. Hledala ale ve špatné skříni. „Jestli hledáš něco k jídlu, tak je to vedle.“

Nejspíš se mě lekla a uklouzla po rozlité vodě. Rychle jsem se k ní rozběhl a chytil do náruče, než spadla na zem. Zeptala se mě na jméno a tak jsem jí odpověděl. „Tak tedy děkuji kuchtíku Nikolasi.“ Tahle věta mě rozesmála.

 Nechápavě se na mě dívala. Pak si vzala suchý chléb a dala se do jídla. Divil jsem se proč si na něj nedá aspoň tvaroh. Vysvětlila mi, že ho doma má pořád.

Nakonec jsem jí doprovodil do její komnaty. Ano dozvěděl jsem se, že patří do selekce, ona však neměla tušení, že jsem princ. Prozradila mi i jméno. Zoey. S úsměvem na tváři a s jejím jménem v mysli jsem usnul.

Najednou mi někdo zaklepal na rameno. Moje vzpomínky zmizely a já leknutím nadskočil. Otočil jsem se na osobu, která mě vyrušila. Byl to Peter, můj kamarád a zároveň můj osobní strážce. „Volá ti Alex.“ Řekl a podal mi telefon.

Nevím co Alex potřeboval, ale teď jsem s ním zrovna mluvit nechtěl a tak jsem mu típl. On se ale nevzdal a zavolal mi znova. To zvonění mě otravovalo a tak jsem to přijmul.

„Alexi, teď se to zrovna nehodí…“ Dál jsem větu nedokončil, protože mě přerušil. „Zoey žije a je někde tady ve Francii.“  Jakmile jsem tu větu uslyšel, začal jsem se třást. „Kde…kde si jí viděl? Zeptal jsem se ho naléhavě.

„Já jí neviděl, ale dostal jsem od ní dopis.“ Na chvíli se odmlčel. „Našel se v medailonku, který si jí daroval. Měla ho na krku vaše dcera.“ Po této větě jsem zůstal v šoku. Asi po minutě jsem se probral z transu. „Říkal si u na-naší dcery?“ Musel jsem se ujistit, že jsem slyšel správně. On mi přečetl dopis od ní. Po tvářích mi začaly téct slzy. „Hned jsem na cestě k vám. Čekejte mě.“ S tímto jsem se rozloučil. Ani jsem si nepočkal na odpověď a típl to. Chvíli jsem tam jen seděl. Pak jsem si uvědomil, že Peter tu ještě pořád stojí.

„Přiveď do mé komnaty prosím komornou Melanie a Avu ze selekce.“ Jen kývl a odešel. Vydal jsem se k sobě do komnaty. Prostě se musím ujistit, jestli mám dceru. A Zoey v dopise psala, že o tom obě věděly. Nechápu proč mi to neřekly, proč mi to ona neřekla.

Dorazil jsem do své komnaty a brzo obě přišli. Měl jsem štěstí, že Ava přijela zrovna navštívit svého přítele Davida. „Co potřebuješ?“ Zeptali se obě najednou. Oběma jsem nabídl tykání, když jsem všichni hledali Zoey. Ignoroval jsem jejich otázku a místo toho se zeptal. „Je pravda, že se mnou Zoey čekala dítě?“  Obě se na mě překvapeně podívaly. Nakonec jako první promluvila Melanie. „Ano, byla už ve druhém měsíci když jsem to zjistily.“ Odpověděla. „A proč mi to neřekla, když to věděla už dva měsíce? Nebo proč jste mi to neřekly vy když zmizela?“ Řekl jsem trochu naštvaně.

Tentokrát se slova ujala Ava. „Ona to zjistila až v ten den, kdy jsi ohlásil konec selekce.“

„Dokonce ti to i šla říct hned ten samý den. Další den ráno, jsem se dozvěděla, že ti to neřekla. Když pak zmizela, tak jsem ti to nemohly říct. Slíbily jsme jí to.“ Doplnila Melanie. Konečně mi všechno začalo docházet. Ona mi to chtěla říct. To proto tehdy přišla. Já jsem jí ale nepustil ke slovu a místo toho jsem na ní křičel.

„Proč se ptáš? Vyzvídala Ava a tak jsem jim všechno, co mi Alex sdělil, řekl. Obě se začaly třást a plakat.

„Můžeme letět s tebou?“ Zeptala se Melanie. Jen jsem kývl. Obě si šly zabalit věci s sebou. Já to šel oznámit rodičům a zajistit letadlo. Za půl hodiny jsme už vzlétali. Nakonec se mnou letěli Melanie, Ava s Davidem a jeho dvojče Adam a samozřejmě pár strážců.

Po nekonečných hodinách jsme přistáli ve Francii, byla už tma. Už na nás čekalo auto, které nás dovezlo až do paláce. Ani jsem nečekal na ohlášení a vletěl dovnitř. Nevěděl jsem, kde je a tak jsem se vydal do jejich ložnice. Ostatní mi byli v patách.

Ani jsem nezaklepal a rozrazil dveře, vstoupujíc dovnitř. A pak jsem jí uviděl. Bonnie jí chovala v náruči. Měla ten její úsměv a mé oči. Moje srdce vynechalo několik úderu. Jen tak jsem tam stál a pozoroval jí. Usmívala se na mě. Ani jsem si nevšiml, že mi tečou slzy, dokud mi Alex nepodal kapesník.

„Chceš si jí pochovat?“ Zeptala se mě Bonnie. Nezmohl jsem se na jediné slovo a tak jsem jen kývl. Posadil jsem se do křesla a Bonnie mi jí předala. Angel se na mě usmála a podívala se na mě svýma nádhernýma očima. Pak škytla. Byla tak roztomilá. Za chvíli mi usnula v náruči. Položil jsem jí do postýlky, která stála vedle jejich postele. Nejspíš jí měli už připravenou pro své děťátko.

„Tak a teď pojď do mé pracovny. Něco jsme našli.“ Řekl mi Alex. Poslech jsem ho a vydal se za ním.

Jakmile jsme dorazili do jeho pracovny začal vyprávět.„Takže, projeli jsme kamery okolo nemocnice a našli jsme nejspíš jejího únosce. Sledovali jsme jak nastupuje do auta a odjíždí. No a tady zastavil.“ Ukázal na mapu ve své pracovně. „Zastavil se v bohaté čtvrti, takže tam asi musí bydlet a zadržovat Zoey.“ Uvažoval jsem nahlas.

 Pak jsme tam ještě asi hodinu vymýšleli plán. Zítra ráno ho uskutečníme. Usínal jsem s úsměvem na tváři, protože jsem věděl, že zítra už budu usínat s oběma holkami v pokoji.