První

20. kapitola

Probudila jsem se v pět a už jsem nemohla usnout. Tak jsem jen seděla a přemýšlela. Vůbec jsem si jí nevšimla a tak když zaklepala na mé rameno, hrozně jsem se lekla.

„Mel takhle mě nemůžeš děsit.“ Spustila jsem na ní. „Ale já už na tebe pět minut mluvím.“ Smála se. Koukla jsem se na hodinky a vytřeštila oči. Už je půl osmé, to jsem přemýšlela tak dlouho?

No radši jsem se vyhrabala a oblékla se do dlouhé růžové sukně a bílého tílka. Rozhodla jsem se pro tohle oblečení, protože je pohodlné a navíc nikde nebude překážet, až budu vařit.

Už připravená jsem se vydala do jídelny. Na chodbě se ke mně přidali kluci. „Dobré ráno kluci, jaká byla stráž.“

„Ale jo dobrý, šlo to. Dokonce jsme si i na chvíli zdřímli.“ Odpovídal s úsměvem David. „No počkej. Mluv za sebe já nespal. Hádal se s ním Adam. Mám je ráda vždy mi zlepšení den.

„Klidně jste mohli usnout. Já jsem stejnak neplánovala žádnou sebevražednou misi na zabití vůdce rebelů. Ta je plánována až na zejtra.“ Ušklíbla jsem se na ně. Všichni jsme se začali smát.

Snídaně proběhla normálně. Dokonce se mi ani nepodařilo ztrapnit se. Jakmile jsme mohli odejít, vstala jsem a vydala se do uvítacího salónku kde jsme měli sraz.

Když přišli poslední člověk, spustila jsem svojí řeč. „Dobré ráno. Doufám, že jste se dobře vyspali, protože dnes toho máme opravdu hodně. Určitě vás zajímá, co jsem si pro vás připravila. Tak tedy, pozvala jsem sem děti z dětského domova, se kterými budeme společně vařit. Následně pak bude piknik. Tak to je asi vše, za chvíli by měli dorazit.“

Jakmile jsem to dořekla, otevřely se dveře a dovnitř se nahrnuly děti. Já jsem ale hledala jen jednoho určitého človíčka. A najednou jsem spatřila zlaté vlásky a dvě modré studánky, které se na mě upíraly. Než jsem se nadála, skočila mi do náruče, až jsme málem obě spadly.

„Zoey, nemůžu uvěřit, že tě zase vidím.“ Zašeptala mi do ucha Winter. „Mě už se jen tak nezbavíš.“ Usmála jsem se na ní. Ruku v ruce jsme šli směr kuchyně a všichni nás následovali.

„Kdo jsou ti páni, kteří jdou za tebou?“ Zeptala se trochu se strachem. „Neboj těch se bát nemusíš jsou moc fajn, takoví komici. Seznam se s mými osobními strážci, nebo jak já jím říkám chůvami “ Usmála jsem se na ní.

„Ahoj já jsem Adam a tenhle, méně krásnější, je David. Ty musíš být Winter. Zoey nám o tobě vyprávěla. Je mi potěšením Vás poznat Lady.“ Představil se Adam a Winter zčervenala. „Jinak abys je mohla rozeznat, tak Adam má červenou růži a David žlutou.“ Pošeptala jsem jí do ucha. Mezitím jsme už došli do kuchyně.

„Takže teď se rozdělíme na několik skupinek. Jedna bude dělat slané šneky z listového těsta, další zapečené bagetky, další cupcakeky, další sušenky…“ Rozdávala jsem příkazy.

Nakonec se moje skupinka skládala z Winter a jejích třech kamarádek July, Karin, Layly, Nika a přes velké přemlouvání i Adama a Davida. Vůbec se jim nechtělo, ale nakonec jsem je ukecala. Naše skupinka dostala na starost cupcakeky.

Klukům jsem svěřila výrobu krému a sama se s holkami vrhla na těsto. Práce nám šla od ruky. Dokonce i klukům se podařilo, s drobnými nadávkami, udělat skvělý krém. Cupcakeky už vychladly a tak jsme je začali zdobit krémem. Výsledek byl perfektní.

Všechny skupinky už měly hotovo a tak jsme se vydali i s plnými koši našeho jídla do zimní zahrady. Bylo to nádherné místo. Prosklené stěny, přes které pronikaly paprsky slunce. Tolik různobarevných květů všude kolem.

Sedli jsme si na deky na trávu. Pustili jsme se s chutí do jídla. Panovala tu příjemná atmosféra. David s Adamem právě horlivě o něčem diskutovali s Winter. Všechno bylo perfektní, až jsem tomu nemohla uvěřit. Žádní rebelové, ani jiné pohromy, ani žádné povinnosti, jen parta kamarádů.

Zavřela jsem oči a užívala jsem si tuhle chvíli. Vzpomněla jsem si na náš rodinný piknik na louce. Taky to tam takhle vonělo. Co pak asi moje rodina dělá? Ne takovéhle myšlenky jsem musela zahnat, nebo bych se rozplakala. Zase se mi po nich stýskalo.

„Nad čem přemýšlíš?“ Vyrušil mě Nikův hlas. „Užívám si tenhle klid a taky přemýšlím, co teď právě dělá moje rodina.“ Odpověděla jsem, ale oči nechala pořád zavřené.

Chvíli bylo ticho a pak jsem ucítila na svých rtech jeho. Začala jsem spolupracovat. Až pak jsem otevřela oči. „Nechci, aby tenhle moment někdy skončil.“ Zašeptala jsem. „To ani já ne.“ Odpověděl šeptem a znovu mě políbil. Zůstali jsme tam až do západu slunce.

„Brzo se zase uvidíme, neboj.“ Loučila jsem se s Winter se slzami v očích. Pak už jsem jen šla do své komnaty. Osprchovala se a ulehla do své pohodlné postele. Dnešek nemohl být lepší. Jsem opravdu šťastná, vše se mi daří, můj život je perfektní.

Někde hluboko uvnitř jsem věděla, že život je jak přesýpací hodiny. Že když mám teď štěstí, je jen otázkou času kdy se otočí a přijde nějaká pohroma. Tenhle pocit jsem ale ignorovala a spokojeně jsem usnula.