První

25. kapitola

Nikolas:

„Kde je? Za chvíli už to má začít.“ Začal jsem křičet po její stráži. Byl jsem už nervózní. Za chvíli mám sdělit kdo se stane mojí manželkou na celý život a já si stále ještě nevybral.

Navíc teď ještě zjišťuji, že té lhářce nestojím ani za to, aby přišla na zakončení selekce. Pořád to nechápu. Jak mi to mohla udělat, já jí miloval a ona mi zlomila a rozdrtila srdce na prach. Jak si mám teď vybrat jinou. Žádná není jako ona. „A dost. Ona je jen obyčejná lhářka.“ Okřikl jsem se v duchu.

„Omlouváme se, ale my nevíme Vaše Výsosti.“ Promluvil jeden z jejích strážců. „Jak jako že nevíte? Vždyť jste ji měli hlídat.“ Vykřikl jsem, až se za mnou všichni v sálu otočili. „Vaše Výsosti, už od včera jí měli hlídat jiní strážci. My jsme měli volno a převzít stráž až teď. Jenže když jsme přišli, stráže před dveřmi nestáli a Lady Zoey byla pryč.“ Odpověděl druhý z nich.

„To je pravda Vaše Výsosti. Když jsem odcházela z její komnaty, před dveřmi žádní strážci nestáli a když jsem se za chvíli vrátila byla už pryč.“ Odpověděla mi její komorná, která právě přišla.

„Vy jste Melanie viďte ?“ Zeptal jsem se jí. Jen kývla. „Myslíte, že mohla utéct?“ Pokračoval jsem ve vyptávání. „To ne Vaše Výsosti. Ona by se se mnou rozloučila. Určitě se jí muselo něco stát.“ Její odpověď mě dost vyděsila. Je pravda, že s touhle komornou si dost rozuměla, dalo by se říct, že byla její kamarádka. Odešla by, aniž by se s ní rozloučila? Ne, taková Zoey nebyla. I když zklamala mě, jí by určitě nezklamala.

„Dobře, běžte se po ní podívat po paláci, třeba…“ Nedořekl jsem větu protože se ozval výstřel a rozbil vázu, která byla kousek za mnou. Měl jsem štěstí netrefili se. „REBELOVÉ!“ Zakřičel někdo a pak už se všechno odehrálo hrozně rychle.  Někdo mě strhl na stranu, ale já neudržel rovnováhu a spadl. Hlavou jsem narazil na hranu stolu. Pak už jsem pomalu upadal do tmy.

Nevím jak dlouho jsem byl mimo, ale byla už tma. Otevřel jsem oči, zamrkala, abych se rozkoukal. Ležel jsem ve své posteli. Nepamatuju si, jak jsem se sem dostal. Chtěl jsem se posadit, ale to nebyl dobrý nápad. Bolest hlavy mě zase položila do lehu.

„Vaše Výsosti musíte ležet.“ Ozval se doktorův hlas. „Co se stalo?“ Nemohl jsem si vzpomenout. „Vy si to nepamatujete? Napadli nás rebelové. Vy jste upadl a bouch se do hlavy. Taky vás trefila jedna kulka do ramene, ale budete v pořádku, jen musíte odpočívat.“ Sáhl jsem si na rameno a tělem mi projela nová bolest.

Jen jsem na doktora kývl na souhlas a on pak odešel. Potřeboval jsem vědět kolik, lidí bylo zabito a kolik zraněno, proto jsem si zavolal generála. „Dobrý den, zajímá mě statistika. Kolik lidí zabili a kolik zranili.“ Vypálil jsem na něj hned jak přišel. „Dobrý den Vaše Výsosti, zatím jsme našli jen pět strážců mrtvých, deset raněných a ještě zranili jednu dívku ze selekce, Lady Avu.“ Odpověděl bez jakýchkoliv emocí.

A pak mi to došlo. „Našli jste někde Lady Zoey?“ Ptal jsem se naléhavě. „Bohužel jsme jí ještě nenašli, ale jestli tady někde je, naši muži jí najdou. “ Řekl zase bez emocí. „Jakmile jí najdete, hned mi dejte vědět.“ Rozkázal jsem mu. „Ano Vaše Výsosti.“ S těmito slovy odešel.

Zajímalo by mě, kde jsi. Nevěřím, že jsi mrtvá. Určitě jsi utekla a jsi na cestě domů. S těmito myšlenkami jsem se snažil usnout. Nešlo to, pořád jsem o ní musel přemýšlet. Zklamala mě, ale stále jí miluju a nechci aby se jí něco stalo.

Generál přišel po třech hodinách. „Tak co, našli jste ji?“ Ptal jsem se s nadějí v očích. „Bohužel jsme ji nikde nenašli.“ Začal jsem se bát. Ale já vím, že někde je živá a zdravá. A já si jí najdu.

Pořád nemůžu spát a tak se rozhlížím po pokoji a spatřil něco na stole. S bolestí jsem vstal a přešel k němu. Ležel tam nějaký sešit s tvrdými deskami. Na něm ležela obálka s mým jménem. Její rukopis jsem poznal hned.

Chvíli jsem se na něj jen díval. Nevěděl jsem jestli si ho chci přečíst. Nakonec jsem ho ale otevřel a začal číst. Byl jsem v šoku. Rychle jsem vztáhl ruku po deníku a otevřel ho. Při čtení, prohlížení fotek mi naskakovaly naše společné vzpomínky. Například fotografie, kde jsme se líbali. Byl to ten den, kdy u nás byly ty děti z dětského domova poprvé.

Ona mi nelhala. Opravdu mě milovala. Ne sice od začátku, zato celým srdcem. Podle jejích zápisu z deníku jsem to poznal. Já ji musím najít, teď když to vím, už bez ní nemůžu žít.

Nakonec se mi i přes bolest podařilo usnout, nebylo to však klidné spaní.