První

Epilog

„Šup, šup vstáváme nevěsto." „Dnes se vdávám." Vykřikla jsem nadšeně a přímo vystřelila z postele. „Přesně tak. A proto tě už musíme začít připravovat." Usmála se na mě Mel. Jen jsem kývla a vydala se do koupelny, kde jsem už měla napuštěnou vanu. Samozřejmě nesměla chybět pěna a sklenička šampaňského. Ale jen nealko. Ano správně jsem zase těhotná.

Od mého zachránění se toho stalo opravdu hodně. Odjeli jsme zpět do Ilee a oznámili naše zasnoubení. To bylo před půl rokem. Ano svatbu máme až teď, chtěli jsme si ještě chvíli užívat svobody. Protože jakmile se vezmeme, proběhne naše korunovace a pak se budeme muset starat o celou zemi.

Chvíli jsme cestovali nebo si jen tak užívali volného dne. Snažili jsme se načerpat co nejvíc energie. A teď už jsme asi připravení převzít zodpovědnosti.

Z mých vzpomínek mě vytrhla Mel. „Vylezeš už z té vany? Ještě toho musíme spoustu stihnout." Neochotně jsem vylezla. Oblékla jsem si jen spodní prádlo a župánek.

Pak jsem došla do svého pokoje za Mel. Mezitím už dorazili i Sarah s Evelyn. Sarah se mi vrhla na nehty a Evelyn na vlasy. Na vlasy mi dávala různé olejíčky a masky. Při procedurách jsem znovu zavítala do vzpomínek.

Sedm měsíců je opravdu dlouhá doba. Hodně věcí se událo za těch sedm měsíců co mě Caleb držel ve Francii. Princ Alex si vzal mojí nejlepší kamarádku Bonnie. Ano, taky jsme se už spolu stihly usmířit. Ava se zase zakoukala do mého strážného Davida. Přeskočila jiskra když mě hledali. Mel a Patrik už svůj vztah netají. A Cler si našla přítele. Nějakého doktůrka.

„Haló země volá Zoey." Vytrhla mě z přemýšlení Ava. Ani nevím, kdy přišla.

„Chtěli jsme s Cler vidět tvoje šaty." Přítomnosti Cler jsem si ani nevšimla. Koukla jsem se na Mel ta kývla. „Vše už je hotovo. Teď ti pomůžeme obléct." Vydala se do mé šatny a za chvíli se vrátila s mými šaty. Byly prostě dokonalé.

Jakmile jsem je měla obléknuté, došlo na účesy. Pak jsem si nechala udělat dva copy na stranách, které se spojily a utvořily i se zbytkem vlasů drdol. Nakonec jsem se podívala do zrcadla a s výsledkem jsem byla víc než spokojená.

Hodiny ubíhaly a za chvíli byl čas odjezdu do kostela. „Zoey, už je čas jít." Řekli dvojčata zároveň. Tahle věta mi je až moc známá. Naposledy mi měla jednoho člověka ze života odvést. Tentokrát mě ale se člověkem nadosmrti spojí. „Jo, jo už jdu." Usmála jsem se na ně. Oba dva mi nabídli rámě a já je přijala. Společně jsme došli až k limuzíně.

Cesta trvala věčně. Za okny se míhala krajina a mě se vybavila další vzpomínka. „Není to zas tak dávno co jsem jela limuzínou do paláce. Tehdy jsem byla ještě malá ztracená vyděšená holčička. Nevěděla jsem co od selekce čekat. Jela jsem tam jen za jedním účelem. Všichni víme za čím. Selekce mě změnila. Kvůli ní jsem začala lhát, omlouvat se, milovat.

Myslím, že i když mě opravdu hodně změnila, tak spíš k lepšímu. Už se nebojím svléct neviditelný plášť. Udělala že mě ženu.

Jsme tady Vaše Výsosti. Ano už se ze mě stala princezna. Vystoupila jsem z limuzíny a postavila se před dveře kostela. Rozezněla se hudba a to byl můj signál. Nadechla jsem se a vydechla. Pak ke mně přistoupil taťka. „Jsi připravená?"

„Ne!" Řekla jsem si v duchu. Nakonec jsem jen kývla. Dvojčata otevřeli dveře a my s taťkou začali procházet uličkou. Všechny oči se na mě upřely, ale já hledala jen jedny. Nemusela jsem hledat dlouho, byly přesně tam, kde měly být u oltáře.

Taťka mu předal mou ruku. Pak pro mě okolní svět přestal existovat. Dívali jsem si do očí. Přišel čas na sliby.

„Někteří lidé nevěří na lásku na první pohled. Já k nim patřil také. Ty jsi však můj názor změnila. Už v tu noc, kdy jsi mě nazvala kuchtíkem, jsem se do tebe zamiloval, jen jsem to ještě nevěděl. Teď zpětně, když na to vzpomínám to vím. Náš život nebyl pohádka. Věřím ale, že společně ho na pohádku přepíšeme a budeme spolu žít šťastně až do smrti.

A proto ti tady před všemi i před Bohem slibuji svou věrnost v nemoci i ve zdraví, v bohatství i chudobě dokud nás smrt nerozdělí."

Teď jsem přišla na řadu já.

„Miluju tě celým svým srdcem. Nebylo to tak od začátku, zato to bude až do konce. Udělala jsem spoustu chyb za které nejsem pyšná, ale poučila jsem se z nich. Máme spolu krásnou dceru a další děťátko na cestě. Náš vztah dostal nejednu překážku a všechny jsme je zdolaly.

Nic a nikdo nás nerozdělí a proto ti tady před všemi i před samotným Bohem slibuji svou věrnost v nemocnici i ve zdraví, v bohatství i chudobě dokud nás smrt nerozdělí."

„Princi Nikolasi Scherave berete si zde přítomnou princeznu Zoey Smithovou?" Zeptal se oddávající. „Ano" Odpověděl Nik.

„A vy princezno Zoey Smithová, berete si zde přítomného prince Nikolase Scherave?"

Do teď jsem byla nervózní. S touto otázkou však všechna nervozita opadla. „Ano."

„Co bůh spojil, člověk nerozlučuj. A nyní prosím ženicha, polibte nevěstu." Nik přitiskl své rty na mé. Všichni začali tleskat, ale pro nás neexistovali. Byli jsme jen my dva.

Selekce mi toho hodně dala i vzala. Dostala jsem spoustu kamarádů, lásky. Sebrala mi kamaráda (Caleba pořád za kamaráda beru, přeci jen byl nešťastně zamilovaný. A to byste se divili jaký věci dělaji lidé z lásky. Samozřejmě ho to neomlouvá. Já jsem mu, ale už odpustila.) Také mi sebrala kus svobody. Nemůžu se jen tak sama procházet po lese. Neustále se mnou všude chodí strážci.

Tady jde vidět, že život není jen dobrý nebo špatný. Jako mince má dvě strany. Člověk musí něco oběvovat, aby něco získal. Rozhodně ale nelituji přihlášení do selekce. Věřím, že náš život přepíšeme na pohádku se šťastným koncem.