Selekce aneb Syn magického Dušana

Kapitola 12. Noční zahrada

Štěpán doběhl do své komnaty. Pohlédl na fotky své rodiny pověšené na nástěnce nad stolem a všechen smutek a vztek, který se v něm za celý večer nahromadil, vyplaval na povrch. Chytl takový hysterák, že to muselo být slyšet po celém zámku. Dovnitř vběhla komorná. „Potřebujete něco, pane?" zeptala se nesměle. „VEN! OKAMŽITĚ VŠICHNI VEN!!!" zařval Štěpán, který se na komornou ani nepodíval. Komorná okamžitě se slzou u oka odběhla. Štěpánovi se začalo kalit vědomí. Potřeboval nutně na vzduch. Vyběhl z komnaty a sprintoval tak, jak naposledy sprintoval při běhu na 60 m s panem učitelem Honzerou. Cestou ho zastavilo několik strážců, ale Štěpán všechny ignoroval a běžel dál a dál až doběhl do zahrady. Ani tam se ale nezastavil. Potřeboval nějaké skryté místo. Labyrint. Okamžitě do něj doběhl a nevnímal, kde zatáčí a na jakou stranu, dokud nedoběhl do slepé uličky. Tam se zastavil a vyplakal. Až poté mu došlo, že absolutně neví kde je a jak se dostat ven. Rozhodl se, že prostě zkusí metodu pokus-omyl a nějak už se z labyrintu dostane. Když ale po 2 hodinách stále bloudil po labyrintu, znovu propukl v pláč. Najedou do něj narazila další postava. „Pardon, hledáte něco pane... promiňte ale ve tmě nevidím na vaši jmenovku." „NECHTE MĚ BÝT!" zavřeštěl Štěpán tak, že by i nejhlasitější pavián před ním poklekl. Osoba se zasmála. „Nečekal jsem že na mě bude nějaký soutěžící řvát. Ale to je jedno. Byl byste jen tak laskav a prozradil mi vaše jméno? Viděli jsme se jen u večeře a ještě si všech jedenáct jmen nepamatuji..." Teď Štěpán zpozorněl. U večeře? To by to pak před ním stál.. okamžitě poklekl. „Pane, přijměte mou nejhlubší omluvu. Byl jsem rozrušený a nevěděl jsem, s kým mluvím." Princ se zasmál. „To je v pořádku, pane..." „Štěpán" „Pane Štěpáne. Teď bych byl jen rád, kdybyste mi prosím vysvětlil, co se vám stalo, můj drahý." A Štěpán se pustil do vyprávění.