Jsi silnější něž si myslíš

Part [1]

Někdo do mě lehce strčil a já se rychle posadila. Jsem ve škole, pořád. Podívala jsem se vedle sebe. „Takemichi?" Nechápavě jsem se na něj podívala. „Už je konec, vstávej jdeme."

Podívala jsem se po třídě. Vážně, nikdo tu už nebyl. „Jo, jasně" odpověděla jsem a zabalila si věci do tašky. „Kde jsou kluci?" Zeptala jsem když jsme vycházely ze školy.

Kluci jsou moji jediní kamarádi na této škole. S holkami si nerozumím. Pořád se jen baví o tom, kdy půjdou na nové nehty a kdy půjdou na nákupy. Já jsem spíše na tu klučičí zábavu.

„Hmm" Odpověděl. „Takemichi!" Okřikla jsem ho a loktem do něj šťouchla. „Promiň, co jsi říkala?" Povzdechla jsem si. „Ptala jsem se kde jsou kluci." Zadíval se do chodníku. „Emm, no museli něco zařídit."

"Myslíš zase ty zápasy?" Podíval se zpět na mě. „J-jak o nich víš?" „Takemichi, tak zaprvé, jsem holka a dokážu si vaše zjistit a dát dohromady. Zadruhé, pořád někam chodíte a neřeknete mi kam, tak jsem vás jednou sledovala."

Provinile se podíval do země. „Nechtěli jsme tě tím zatěžovat.." Zamračila jsem se. „A to proč jako?" „Prožila jsi si toho honě, nooo tak nám přišlo že..." „Tím narážíš na moji mámu?" Přerušila jsem ho.

Když mi bylo 6 otec nás s mámou opustil. Máma to nesla špatně, ale pak si našla přítele. On pil a myslím že do konce i prodával drogy. Na začátku se ke mě choval hezky,ale co se k nám nastěhoval a máma začala chodila na noční, tak jsem nezažívala zrovna nejhezčí večery. Mlátil mě a dokonce se mě kolikrát snažil znásilnit. Naštěstí jsem tomu vždy unikla. Před půl rokem máma zemřela na předávkování drogami. Bylo mi jasné že je to chyba jejího přítele, ale ten zmizel a já se bála , že když na něj cokoliv řeknu, tak si mě najde i s jeho bandou. Na pohřbu jsem potkala tátu. Ten mi řek že se mnou nechce mít nic společného a nechce, aby se řešilo, co se mnou bude, takže mi bude posílat peníze abych bydlela sama.

Neodpověděl mi. „Moji mámu do toho prosím netahej." Smutně se na mě podíval. „Promiň jen jsem nechtěli aby toho na tebe bylo moc."
Podívala jsem se na něj. „Nedívej se na mě tak, nechci aby jsi mě litoval a navíc jsem v po..." nedořekla jsem to a on mě objal.

„T-Takemichi říkám že jsem v pohodě" docela mě to rozhodilo. Už dlouho mě nikdo neobjal. „Já vím, ale stejně toho na tebe musí být moc." Zavřela jsem oči a potlačila slzy. Už jsem si prožila horší. Nemůžu se tu před ním rozbrečet.

„Takemichi?!" Takemichi se mě pustil a podíval se kdo právě říkal jeho jméno. „H-Hino není to tak jak to vypadá" začal panikařit a udělal krok ode mě. „Ahoj Hino." Usmála jsem se na ní. „Ahoj Y/n." Usmála se zpět. „Huh?" Nechápal Takemichi.

„Takemichi já vím že by jsi mě nepodváděl a k tomu ještě s Y/n" usmála se na něj hřejivým úsměvem. Jsou tak roztomilý pár. „No nic, já vás nechám o samotě." Mrkla jsem na ně a pokračovala v cestě.

[Time skip]

Doma jsem tašku nechala na chodbě a šla se převléct z uniformy. převlékla jsem se do hnědých kalhot a černého oversize trika. Padla jsem na postel. Zítra je pátek a po něm je konečně víkend. Dívala jsem se do stropu a vzpomněla jsem si na to co mi říkal Takemich. "Nechtěli jsme tě tím zatěžovat, prožila sis toho hodně, musí toho na tebe být moc." Zase mě začali pálit oči. Pevně jsem je zavřela.

Nehodlám brečet. Po mámině smrti jsem si zapřísahala že na můj minulý život myslet nebudu. Od doby co bydlím sama se toho hodně změnilo k lepšímu. Musím se nějak rozptýlit, abych na to nemyslela a co jiného než celý večer strávený be fitku.

Zabalila jsem si cvičící overal (Černé legíny s černou podprsenku), pití, sluchátka a mikinu až se budu večer vracet. Ještě jsem se podívala v kolik jede nejbližší autobus. Měla jsem to přesně na čas. Neváhala jsem a rovnou vyšla.

Fitko je docela daleko a než bych tam došla už by se mi nechtělo cvičit. Když jsem došla na zastávku, autobus zrovna přijížděl. Trochu jsem popoběhla. V autobuse bylo dost lidí. To mi mohlo být jasné teď přeci končí škola.

[Time skip]

Docvičila jsem nějak okolo půl deváté. Převlékla jsem se zpět do pohodlného a napadlo mě že se po cestě stavím pro něco k jídlu, hned mi ale došlo že peněženku mám stále ve školní tašce.

Prohledala jsem tedy tašku a našla peníze akorát na jídlo. Děkuji mému já, které je líné dávat peníze zpátky do peněženky a tak je hází volně do tašky. Zastavila jsem se v bagetérii. Tam jsem si koupila nic jiného než bagetu a pokračovala v cestě na zastávku.

Abych se dostala na zastávku musel jsem přejít přes přechod. Zrovna když jsem chtěla přijít padla červená. To by nebylo nic špatného kdyby nepřijel můj poslední autobus. To se snad může stát jen mně. Pomyslela jsem si a sledovala jak autobus odjíždí.

[Time skip]

Unaveně jsem vyšla schody do bytu. Vešla dovnitř a zamkla za sebou. Zamířila jsem rovnou do koupelny. Dala jsem si sprchu, protože vím že kdyby si dala vanu vytuhla bych hned. Moje tělo bylo zvyklé na takový trénink. Jen co se vyspím budu v pohodě.

_______________________________

Ahoj první část je tu doufám že se líbí a omlouvám se za chyby <3

900 slov