Jsi silnější něž si myslíš

Part[4]

Vyšli jsme ještě nějaké schody nahoru až jsem uviděla jedině dveře. „Mikey?" Ozvala jsem se potichu. „Huh?" Otočil se na mě a zastavil. Mlčela jsem. „Děje se něco?" Zeptal se starostlivě a přišel ke mě blíž.

Já ho jen sledovala. Nemůžu mu přece říct že se ho bojím. Že se bojím, že mi něco udělá. Vždyť mě už dvakrát zachránil. Ale co když je to jen přetvářka. Dívala jsem se mu do očí.

„Čeho se bojíš?" Vyrušil mě z přemýšlení. „Co?" Řekla jsem stále potichu. „Čeho se bojíš." Zopakoval to co řekl. „Já neřekla že se bojím" snažila jsem se to zamaskovat.

„Sice jsi to neřekla, ale tvoje oči tě prozradily." Mlčela jsem. „Bojíš se snad mě?" Znovu jsem mlčela, jen jsem se mu dívala do očí. Popošel ke mě ještě blíž. „Y/n já...já nechtěl." Řekl ale najednou úplně smutně.

„Mikey já se tě nebojím, ale vůbec tě neznám..." Bylo mi ho líto. Zase se na mě podíval. „Tak mě poznej." Proč mě vždy rozhodí. Vždy jsem v pohodě a vím co říct, ale s ním je to jiné.

Zavřela jsem oči, zhluboka jsem se nadechla. „Tak jo" Otevřela jsem oči a pokusila se o úsměv. Rozhodla jsem se mu věřit. Mikey se usmál nazpět. „Tak pojď." Otočil se zpátky ke dveřím. Až teď jsem si uvědomila že mě pořád drží, ale jemněji.

Došli jsme kde dveřím které otevřel. Vešli jsme na střechu. Překvapeně jsem se rozhlédla. Byl tu krásný výhled na noční Tokyo. Podívala jsem se na Mikey. Když uviděl jak jsem překvapená usmál se. „Pojď odsud je to ještě hezčí" Řekl a zase mě vedl.

Šli jsme směrem k okraji. „Mikey ne to ne!" Začala jsem protestovat. „Copak bojíš se výšek?" Řekl pobaveně. „Hrozně!" Zasmál se nahlas. Snažila jsem se zastavit ale on byl silnější.

Už jsem byly u kraje. „Přestaň se prát nebo spadneš dolů." Poslechla jsem ho, protože mi došlo že proti němu mám šanci. Došli jsme až na kraj. Podívala jsem se dolu a z té výšky se mi zamotala hlava. Silně jsem zmáčkla Mikeyho ruku.

Zasmál se. „Radši si sedneme." Pomalu jsem si tedy začala sedat. Mikey už dávno seděl a pozoroval mě. Když jsem si konečně sedla podívala jsem se na něj. Snažil se nesmát.

„To je tedy fakt vtipný." Nejednou se ozvala rána a já se lekla. Škubla jsem sebou a myslela že spadnu, ale Mikey mě chytil okolo pasu a přitáhl si mě blíž. „Oi uklidní se nebo spadneme oba."

„To jsi mě teda uklidnil." Najednou další rána. Tentokrát jsem se nelekla. Podívala jsem se co to bylo. Ohňostroj? No jo vlastně. Já jsem na to zapomněla.

Podívala jsem se na Mikeyho. Vlasy mu vlály v menším větru. Podíval se na mě také a usmál se. „Už se nezlobíš?" Usmála jsem se. „Ne" Podívala jsem se zpět na noční Tokyo s ohňostrojem. Mikeyho ruka okolo mého pasu mě hezky hřála. Užívala jsem si ti ten pohled i ten pocit.

Po chvíli se mi začaly zavírat oči. Cítila jsem jak mi padá hlava. Nechala jsem ji a opřela si ji o Mikeyho rameno. Lehce sebou cuknul, ale nic neudělal. „Jsi unavená?" Kývla jsem na souhlas.

Cítila jsem jak zvedá ruku z mého pasu. Položil mi ji na hlavu a zajel mezi vlasy. Byl to zvláštní pocit. „Tak spi." Poslechla jsem ho a zavřela oči. Zvuk ohňostroje se pomalu utišil.

[Time skip]

Otevřela jsem oči. Ležela jsem v posteli. Posadila jsem se a rozhlédla se. Můj pokoj? Jak jsem se sem sakra dostala? Vylezla jsem tedy z postele a zarazila se. Kde mám kalhoty? Jediné co jsem n sobě měla bylo tričko a kalhotky.

Snažila jsem se vzpomenou na včerejšek. Byla jsem s Mikey na... Počkat. Mikey. Usnula jsem tam, takže mě musel asi odnést jinak si to nedokážu vysvětlit.

Vyšla jsem z pokoje a zamířila si to do kuchyně.  V kuchyni jsem si vzala skleničku a nalila si do ní vodu a napila se. „Dobré ráno." Ozvalo se za mnou ospale. Vyprskla jsem vodu jen tak tak do dřezu a otočila se.

„Mikey!" Ležel na gauči přikrytý délkou. Prohlédl si mě od spoda nahoru. Uvědomila jsem si, že před ním stojím jen ve volném tričku které mi sahalo sotva pod zadek. Snažila jsem si ho stáhnout co nejníže a cítila jsem jak se červenám.

„C-Co tu děláš?" Vykoktala jsem. Postavil se a šel směrem ke mě. „Včera jsem tě sem odnes a pak jsem ti taky usnul." Dořekl a už stál přede mnou. Položil mi ruku na tvář a zvednul mi lehce hlavu.

Tvářil se tak nějak jinak. Začala jsem se červenat ještě víc. Podíval se na moje rty a pak zase do očí. Začal se ke mě pomalu přibližovat. Pár centimetrů od mého obličeje zastavil. „Teď by ses měla vidět." Zase se oddálil a začal se mi smát.

„C-cože?" Nechápala jsem co se teď stalo. „J-jsi červená jak rajče." Řekl mezi smíchem. Zamračila jsem se. „Hej!" Podíval se na mě. „Tohle už nikdy ale nikdy nedělej!" Okřikla jsem ho a odstrčila ho a rozeběhla se zpět do pokoje.

Zavřela jsem dveře. Vzala si čisté kalhoty a učesala se. Rozhodla jsem se vrátit zpět za Mikeym. Musím se mu omluvit jak jsem na něj vyjela.
_______________________________
Trochu kratší kapitolka :)
Omlouvám se za chyby
870 slov