Jsi silnější něž si myslíš

Part [20]

Probudila jsem se na Mikeyho hrudi. Hrál si s mými vlasy. Podívala jsem se a usmála se na něj. "Dobré ráno." Taky se na mě usmál. „Dobré."

„Mikey já asi umřu." „Co? Bolí tě hlava?" Bylo mi jasný že mě jen provokuje. „Ne! Bolí mě podbřišek!" Zasmál se. „To je tak trochu moje chyba..." „Já vím že je to tvého chyba! Moc si z tý noc nepamatuju..." skočil mi do řeči. „Nepamatuješ? Tak to budeme místě zopakovat."

„Cože ne! To jsem nemyslela..." Dal mi ruku na pusu a přiblížil se blíž k mému obličeji. „Ale myslela. Já vím že jo."  Chytla jsem ho za zápěstí a odkryla si pusu. Taky jsem se k němu přiblížila. „Myslela jsem to tak že ti to příště oplatím."

Usmál se ještě víc. „Tak jo, budu se těšit." Povzdechla jsem si a chtěla se zvednout, Mikey mě však chytil za ruku a stáhl mě zpátky do postele. Ležela jsem na zádech a pak se nade mnou objevil Mikey. „Než odejedeš tak chci ranní pusu." Usmál se a myslel že zvítězil.

„Zapomeň. Už jenom kvůli té bolesti co jsi mi způsobil." Znovu jsem se chtěla zvednout, ale nešlo to protože byl hrozně blízko. „Tak to tu budeme dlouho, jak chceš." Jelikož jsem se chtěla jít osprchovat tak jsem si jenom povzdechla.

Dala jsem mu ruce na tváře a přitáhla ho do polibku. Než jsem se nadála Mikey polibek prohloubil. Odtrhla jsem se. „Stačí a teď už ze mě slez ať se můžu jít vysprchovat." Slezl a sednu si vedle mě. „A můžu jít s tebou?" Poprosil jak nejroztomileji dokázal. A celkem to zabralo ale já chtěla mít klid.

„Promiň bobí" Zašklebila jsem se na něj. „Y/nnnn prosímmmm." Začal prosit. „Ne třeba příště."

Vylezla jsem se sprchy a vzala si kalhotky a kalhoty. Teď nejhorší věc. Podprsenka. Chtěla jsem mít pohodlí tak jsem si vzala sportovní.

Nojo ale když jsi si ji dala přes hlavu tak se srolovala a já ji nemohla natáhnout. Jenom jsem si povzdechla a napsala Mikeymu aby sem přišel. Ani ne po třech vteřinách byl tu. Zavřel dveře a došel ke mě. Byla jsem k němu zády.

„Pohl bys mi prosím pomoct?" Řekla jsem přes rameno. Zkřížil si ruce na hrudi. „Co za co?" Ušklíbl se. „Vážně?" Nic neříkal. Začala jsem přemýšlet. „Tak uklidím pokoj." Zamyslel se.

„Ale co z toho budu mít já?" „Uklizený pokoj?" Zavrtěl hlavou že ne. „Vymysli něco z čeho budu něco mít." Povzdechla jsem si. „Dokud neřeknu to co tě napadá tak mi nepomůžeš že?" Usmál se. „Tak řekni co za to chceš."

Došel ke mě a zezadu mé obejmul. Rozletěli se mi motýli v břiše a začala jsem se červenat. „Chci tě." Pošeptal mi do ucha. „Mikey měl jsi mě včera a jak to..." „Neříkám že teď, jen mi slib že příště semnou půjdeš do sprchy." Šeptal pořád do mého ucha.

„Dobře." Svalila jsem nakonec. „Hodná holka." Poplácal mě po hlavě a šel ke dveřím. „Hej!" Křikla jsem za ním. Nechápavě se otočil. „A co ta pomoc?" Zasmál se. „Je promiň já zapomněl."

Mikey šel někam ven a já byla sama v pokoji. Rozhodla jsem se napsat Bajimu. Ten měsíc se z nás staly dobří kamarádi. Dá se říct že i nejlepší.

Y/n: Ahoj můžeme si promluvit?
Baji:Děje se něco?
Y/n:Ne jen si chci promluvit.

Dohodli jsme se na místě a čase. Chci se ho už konečně zeptat jak to má s Valhallou. Mám prostě pocit že mi něco tají. A zapadá k tomu i to jak mě našel v lese. Pořád to nechápu a chci se ho zeptat osobně.

Procházeli jsme se parkem. „No tak o čem si chceš promluvit?" Zastavila jsem se a on taky. „Baji..." Zhluboka jsem se nadechla. „Jak to máš s Valhallou?" Vysypala jsem rychle. Chvíli mi trvalo než probral co jsem to vlastně řekla.

„Co bych s ni měl?" Udělal krok ke mě. „Já nevím, to mi řekni ty." Baji si povzdechl. „Y/n víš že mě celkem zabolelo že si myslíš že jsem s Valhallou?" Pořád mi neodpověděl na otázku.
„Baji promiň, ale já to prostě potřebuju vědět."
Udělal další krok a chvíli se na mě jen díval. Pak mě obejmul.

„Neboj, neměj strach." Pustila jsem ho a on mě taky. „Pořád si mi neodpověděl na otázku!" Řekla jsem trochu naštvaně. „Říkám že je vše v pohodě!" Naštval se taky.

Když se neštveme oba tak je to dost zajímavý. Občas na sebe křičíme oba. A to se hádáme kvůli úplným blbostem. Jsem dost stejní.

„Baji!" Řekla jsem fakt vážně. „Y/n!" Řekl stejně. „Přestaň si dělat prdel a řekni mi co máš s Valhallou!" „Nic s ním nemám a i kdyby je to moje věc. Co ti je vůbec do toho!" Pokračoval dál a já se naštvala ještě víc. „Protože mám o tebe strach! Valhalla není taková jako si myslíš..."

„Y/n!" Ztichla jsem protože mě pevně chytil za ramena. „Už se nepleť do mích věcí!" „Já jen..." řekla jsem zase klidně ale hned mě přerušil. „Nechci tě zatahovat do mích problému." Řekl už taky klidně. „Ty máš problémy?" Jen si povzdechl a pustil mě.

Promnul si kořen nosu, podíval se na mě, pak se otočil a odešel. Nevěděla jsem co říct . Jen jsem stala a dívala se jak se vzdaluje. Pomalu jsem se otočila a začala se vracet.

Byla jsem mimo. Pořád jsem přemýšlet jaké má problémy a jak bych mu mohla pomoct. Šla jsem okolo silnice a pak kolem mě přijelo auto. Ale nejelo dál zastavilo se kousek přede mnou.

Nejistě jsem zastavila a dívala se na auto. Z auta vystoupil Kisaki. Pane bože! Co po mě pořád chce! Snad mě nechce zabít po druhy.

Začala jsem souvat a už jsem se chtěla rozeběhnout ale narazila jsem do někoho. Převalzal mi pusu nějakým hadrem abych nemohla křičet. Bránila jsem se ale to už u mě byl Kisaki. Chytil mě a otočil mě k němu zády.

Ten co mi zavázal pusu byl Kazutora kdo jiný. Oba dva mě drželi a já se pořád snažila utéct. Kisaki mi zatím svázal ruce za zády, pak si mě zase otočil a dal mi pěstí do břicha. Podlomila se mi kolena. Kazutora mě odtáhnul k autu.

Kisaki otevřel kufr. Začala jsem se zase vzpínat. Snažila se křičet, ale přes roubík to vůbec nešlo. Opřela jsem se nohama o zem. Kisaki si u kufru povzdechl a vzal mi nohy. „Děláš si to jen těžší." Hodili mě do kufru a hned zavřeli.

Snažila jsem se uklidnit. Slyšela jsem jak nasedli a rozjeli jsme se. Vůbec jsem nevěděla co mám dělat. Začala jsem brečet. Bolelo mě břicho a bála jsem se co mi chtějí udělat.