Y/n je obyčejná dívka. Pak potká Mikeyho a pomalu se do něj zamiluje. Jednou se setká s člověkem, který ji změní nejen pohled na Mikeyho, ale také změní samotnou ji.
„Neuvěřitelné co se z ní za půl roku stalo." Říkal Kisaki Hanmovi, zatím co já je odposlouchávala. „Říkal jsem ti že je silná." Musela jsem se usmát. „A bude ještě silnější." Tak to vím taky. Řekla jsem si pro sebe.
„Kdy bude moct jít bojovat ven?" Zeptal se Kisaki. Tak na tohle ti stoprocentně odpoví „Až bude správný čas." Bingo. Tohle mi říká snad celou věčnost.
Už mě to přestalo bavit a tak jsem odešla do pokoje. Spadla jsem na postel a ruce si dala za hlavu. „Tady je taková nuda!" Řekla jsem ke stropu. „Já chci bojovat. S nějakým nepřítelem. Ne proti Hanmovi a jeho kamarádů. Už mě to dohání k šílenství." Trpím na samomluvu.
„Ještě chvíli vydrž." Podívala jsem se ke dveřím. O jejich rám se opíral Hanma. „Kde je Kisaki?" Posadila jsem se. „Už odešel." Zase jsem si lehla. „Hmm chtěla jsem si s ním zabojovat." Hanma se zasmál. „Máš tu přece mě."
„S tebou je nuda." Řekla jsem pořád ke stropu. „No dovol." Zasmála jsem se. „Už vím každý tvůj pohyb a že mě šetříš." Hanma si vedle mě sednul. „Hele,na zítra máme naplánovánou bitku s Drakenem."
Rychle jsem se posadila a podívala jsem se na něj. „S tím, Drakenem?" Pousmál se. „Jo, tak si říkám jestli by jsi se nechtěla přidat." Chvíli jsme mlčela. „A co Mikey? Vždycky je přeci s ním" Položil mi ruku na rameno. „Už jsem ti říkal, že jsem se o něj postaral. Není mezi živými."
I když mi to říká už po kolikáté trochu mě to zabolelo. Ne já už jsem jiná. City k Mikeymu jsem pohřbila. „Jdu do toho." Řekla jsem rozhodně. „Výborně. Tvůj trénink dnes vynecháme." Řekl a už si to mířil ke dveřím.
Rychle jsem ho doběhla. Otočil se na mě a já ho objala. „Děkuju." Hanma mě pohladil po vlasech. „Nemáš za co."
Hanma pro mě znamená hodně. To díky němu jsem se naučila tak dobře prát. Jsem mu za to vděčná. Už to není stará Y/n, která se strachovala o všechny a byla k ničemu. Už je jen nová Y/n, nezávislá a bezcitná.
[Time skip]
Jen tak jsem seděla na gauči a pohazovala si s nožem. Hanmovi to trvá. Uslyšela jsem za dveřmi kroky. Rychle jsem se posadil a hlavu si opřela o opěru gauči a pozorovala dveře. Dveře se otevřeli a v nich se objevil Hanma.
Přeskočila jsem opěrku a došla k němu. „Tak jdeme?" Zeptala jsem se celá natěšená. Poplácal mě po hlavě. „A převlékat se nebudeš?" Podívala jsem se na sebe. „Máš pravdu." Odběhla jsem do pokoje. Nůž jsem odložila na poličku a začala hrabat ve skříni.
To jsi si vzala.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Už jsem chtěla odejít, ale u dveří jsem se zastavila. Otevřela jsem šuplík a zadívala se na zbraň co jsem tam měla. „Y/n tak kde jsi?" Zavolal Hanma. „Jdu." Křikla jsem, vzala zbraň a schovala ji do kapsy. „Co ti tak trvalo?" Řekl u otevřených dveří. „Nemohla jsem najít tyhle kalhoty." Řekla jsem s úsměvem.
Už podle řevu jsem poznala že jsme na místě. Když jsem uviděla hlouček lidí na parkovišti rozeběhla jsem se k nim. Přes ten dav jsem neviděla na druhou stranu. Jen slyšela jak se tam někdo mlátí.
Podívala jsem se na ty lidi. Polovinu jsem znala, buď jsem se zmlátila, nebo mě hlídali když byl Hanma pryč. Stejně mě neuhlídali.
Když si mě postupně začali všímat, uhýbali mi z cesty. Jen ten zbytek co mě neznal ne. Chtěla jsem jít blíž, ale Hanma mě chytil za rameno. „Ještě ne." Zamračila jsem se na něj a snažila se dívat skrz ty lidi.
„Drakene!" Slyšela jsem povědomí hlas, ale nemohla si vzpomenout od kut. Hanma mě pustil. „Až ti řeknu budeš bojovat, ale do tý doby ne." Řekl a stoupnul si doprostřed hloučku. Ctila jsem jak začalo pršet. To je fakt smůla
Něco tam mleli, ale já jim hovno rozuměla. Pak se začali smát a rozešli se dopředu. Hned se ale zastavili. Uslyšela jsem motor. Zase mi přišel povědomý. Zastavil se a všichni o krok ustoupili. „To je Mikey." Slyšela jsem jednoho.
Cože? Mikey. Ten je přeci mrtvý. Nebo spíš tak mi to říkal Hanma. Potřebovala jsem vědět zda je to on. Došla jsem až na pravý kraj hloučku. Hlavou se mi promítly všechny vzpomínky.
Chytla jsem se za ní. Ne! To není on. Ještě jednou jsem se na něj podívala. Je to on. Hanma mi lhal. Ale proč? Podívala jsem se na zbytek. Draken seděl na zemi a před ním stál Takemichy a ještě někdo.
Zase se mi vrátili vzpomínky a rozbolela mě hlava. Chytla jsem se za ni a udělala krok dozadu. Vzdáleně jsem slyšela Hanmu. Hledá mě. A proč? Protože nechce aby věděla, že je Mikey naživu. Naštvala jsem se. Hondě.
Zpět do reality mě vrátily další zvuky motorů. Tentokrát jich sem přijelo hodně. Slezli a stouplo si před Drakena. „Přijel Tokyo Manji Gang dementi." Křikl jeden.
Nevím ani jak a už byla bitka. Stála jsem tam a mokla. Měla jsem potřebu někomu ublížit, nebo ublížit sobě. Už jsem na nic nečekala a přidala se. Někteří padli na jednu ránu a někteří až na druhou. Tak i tak, byly slabí. Narazila jsem na jednoho který se motal.
Chytla jsem ho za límec a chtěla ho praštit. Neudělala jsem to. „Y-yn?" Zeptal se opatrně. Do oči se mi nahrnuli slzy. Já nemůžu. Nemůžu ublížit Takemichymu. Taky vypadal že se za chvíli rozbrečí. „Mysleli jsme si že tě unesli, nebo že jsi..."
Nedořekl a já ho odstrčila. Nečekal to a neustal to. Seděl na zemi a jen se na mě díval. Stála jsem a nemohla se hnout. Pak jsem dostala ránu. Udělala jsem pár kroku dozadu, ale ustála to. Cítila jsem že mám roztrhlý ret. Ta rána mě zase vrátila zpět.
Otřela jsem si ret a usmála se. „Všichni jste tak slabí." Než se ten týpek stihl vzpamatovat už byl na zemi. Rozhlédla jsem se. Takemichy nikde. Mou pozornost upoutalo něco jiného. Na druhé straně parkoviště se pral Mikey s Hanmou.
„Ta svině." Řekla jsem si a zamířila k nim. Po cestě se mi do cesty postavilo pár lidí. Dělali si srandu co tady dělá mála holka. Než dali ránu byli v bezvědomí.
Už jsem byla u nich. Vzala jsem Hanmu za tričko a vši silou ho odstrčila od Mikeyho, následně se ztratil v davu. Stála jsem naproti Mikeymu který vypadl překvapeně. „Y/n?" Zeptal se.
Nějak jsem si vzpomněla na zbraň v kapse. Sáhla jsem do ni a vytáhla ji. Mikey se podíval na zbraň a pak zpět na mě. Ani se nepohnul. Rozešla jsem se k němu. Přiložila jsem mu zbraň k boku. Pořád klidně stál. Sklopila jsem hlavu a dívala se mu do hrudi.
Začala se mi třást ruka. Pistol jsem stiskla pevněji. „Pokud se ti uleví." Udělal krok blíž ke mě. Teď už nás dělila jsem zbraň. „Já to snesu." Cítila jsem slzy v očích. „Proč..." řekla jsem a zbraň mu ještě víc namáčkla na bok. „Proč se nebráníš?" Řekla jsem už s brekem.
_______________________________ No, další kapitola. Y/n se teď trochu změní. Budu ráda za com a vote :) 1166 slov a omlouvám se za chyby.
