Jsi silnější něž si myslíš

Part [23]

Pomalu jsem se začínala probouzet. Moc jsem si toho nepamatovala. Hlava se mi točila a bolelo mě celé tělo. Zkusila jsem se pohnout rukou. Cítila jsem na ni pořád provaz. Sotva jsem pohla prsty. Jako by mi někdo přerušil nervy.

Po chvíli se to spravilo. Posadila jsem se a podívala se na ruce. Provaz nebyl moc utažený a tak jsem zkusila ruku vytáhnout. Bolelo to ale nakonec se mi to podařilo. Potom jsem si rozvázala i druhou.

Rozhlédla jsem se po pokoji. Nikde nikdo a pak jsi si všimla mobilu na stole. Rychle ale potichu jsem k němu došla. Pořád se mi ještě motala hlava a třásla jsem se. Dala jsem tísňového volání a chtěla zavolat. Bylo mi jedno komu a tak jsem vyťukala první číslo co mě napadlo.

Už jsem dávala poslední tři čísla, když jsem uslyšela klíče v zámku. Zkusila jsem se co nejrychleji dát mobil do šuplíku ale pozdě.

Ve dveřích se objevil Kazutora. Podíval se na mě a pak na mobil který jsem ještě pořád držela v ruce. Potom se ke mě rozešel. Položila jsem mobil na stůl a celá vystrašená couvla.

Neuvědomila jsem si že je za mnou stůl. Narazila jsem do něj a zchodila pár věcí. Kazutora už byl kousek u mě. Zvedl telefon ze stolu, podíval se na něj a pak zpět na mě. Dal si mobil do kapsy a zamračil se na mě.

Potom mě chytil za ruku. Ze všech sil jsem se ji snažila vytáhnout až se mi to povedlo. Rozeběhla jsem se ke dveřím ale on chytil za triko a odhodil na postel.

Odhrnula jsem si vlasy z oči a podívala se na něj. Pomalu se přibližoval. „P-promiň, promiň." Začala jsem se omlouvat. „Omlouvám se, už, už to neudělám..." Kazutora mě chytil za vlasy a postavil. Pak mi s nimi trhl jako by mi chtěl zlomit vaz.

Chtěla jsem se za vlasy a snažila se bolestí nebrečet. „Ano? Že už to neuděláš?" Naklonil hlavu. Zavřela jsem oči. „Ale udělala jsi to. Hmm? Co mi na to řekneš?" Zase jsem otevřela oči a to už mi zase stékaly slzy po tváři. „Omlovám se..." „To je vše!" Zvýšil tón a zatáhla za vlasy víc.

Zalapala jsem po dechu. „Kazutoro prosím. S-slibuju že už nic takového neudělám." Řekla jsem brekem. „Máš pravdu. Neuděláš!" Zavřela jsem oči a čekala že dostanu ránu nebo něco.

„Kazutora?!" Ozval se někdo. Otevřela jsem oči a za Kazutorou stál Hanma. „Pusť ji!" Kazutora se ještě víc zamračil a pak mě pustil. Zhroutila jsem se k zemi. Držela jsem se za vlasy.

Dívala jsem se do podlahy a poslouchala kroky co se k nám blížili. „Na." Řekl Kazutora. Chvíli bylo ticho. „Co je to za číslo?" Hned mi došlo že mu Kazutora dal telefon. „To se zeptej jí." Pak jsem slyšela kroky jak někdo odešel z místnosti a jak ke mě někdo přišel.

Já se neodvážili podívat kdo tu zůstal a tak jsem celá rozklepaná seděla a podřád se dívala do podlahy.

Pak mě někdo pohladil po zádech. Lekla jsem se, otočila se k němu čelem a posunula se dozadu, abych se mohla opřít o poset. Neštěstí tu zůstal Hanma.

Dřepnul si přede mě a otočil na mě telefon. „Co mi na to řekneš?" Podívala jsem se na telefon a pak zpět na něj. „J-já já se Omlouvám." Ještě víc jsem se přitiskla k posteli. „Takže jsi chtěla utéct?" Mlčela jsem.

„Kdo to asi vezme když zavolám co?" Sama jsem nevěděla koho číslo to vlastně je. „Do pizzerie..." Řekla jsem klidně. Hanma vytočil číslo. Dal to na reproduktor a podíval se na mě. Bylo mi jasný že ho zajímá má reakce. Snažila jsem se dělat že nic.

Z telefonu se ozvalo že číslo neexistuje. No jo, vždyť já tam nedala poslední tři čísla. Hanma se na mě překvapeně podíval. „Asi jsem se spletla." Pokrčila jsem rameny.

Než jsem se nadála Hanma se opíral o postel a skláněl se nade mnou. Vystrašeně jsem se na něj podívala. „Máš štěstí, ale jestli se ještě o něco pokusíš tak nechám Kazutoru ať ti dá jakýkoli trest co bude chtít!"

Mlčela jsem a jenom ho sledovala. Hanma naklonil hlavu a chytil mě za bradu. „Jsi roztomilá když se bojíš." Pořád jsem mlčela.

Podíval se na mé rty, olízl si svoje, a pak se podíval zpět do mích očí. Bylo mi jasný co chce. Trochu jsem zavrtěla hlavou že ne. Hanma se jenom ušklíbl a už mě líbal.

Dala jsem mu ruce na hruď a snažila se ho odstrčit. Jednu ruku mi chytil, propletl si s ní prsty a opřel ji o postel. 

Ještě chvíli mě líbal a pak se oddálil. Podíval se za sebe, jako by se ujišťoval že tam nikdo není. Pak se obrátil zpět ke mě. Chytil mě za boky a postavil.

Přitáhl si mě k sobě tak, že jsem se o něho opírala. „Hanmo..." Položil mi prst na pusu. „Ššš nemluv, teď jsi moje." Položil mě na postel a sklonil se nade mě tak, že mi znemožnil cestu k útěku. Chytil mi ruce nad hlavou a začal se věnovat mému krk.

Zavřela jsem oči a vybavila se mi vzpomínka jak jsem, tu přesně takhle, byla i poprvé.

„Hanmo..." Nepřestával. Nahrnuli se mi slzy do oči. „Hanmo prosím přestaň..." Pořád nic. „Prosím, prosím přestaň." To už jsem brečela.

Hanma konečně přestal s podíval se na mě. Dívala jsem se na něj a slzy mi stékali po tvářích. Jednou rukou mi je setřel a zvednul mi bradu. „Copak? Nelíbí se ti to?" Zavřela jsem oči. „Ne..."

Nastalo ticho. „Ale s Mikeym se ti to určitě líbilo." Znovu jsem otevřela oči a dívala se na něho. „To jsem si mohl myslet." Protočil očima. A pustil mi ruce. „Hanmo..." Vzala jsem mu obličej do dlaní.

„Co?! Budeš mi lhala že to není pravda? Tohle jsem tě neučil. Navíc, od doby co jsi nás opustila jsi změkla. Kam se ztratily naše tréninky?! Celou tu dobu jsem tě bral něco jako víc, i když ty jsi mě brala spíš jako, jako bratra..."

Nevěděla jsem co říct a abych pravdu řekla, bylo mi ho líto. Takového Hanmu jsem neznala, ale měl pravdu. Brala jsem ho jako staršího bratra a za ten čas, který jsem s ním strávil, mi nejspíš přirostl k srdci.

Jenom jsem ho držela a dívali jsme se na sebe. Nakonec si povzdechl a zvednul se. U dveří se zastavil. Nadechl se jako by chtěl něco říct, ale nakonec nic neřekl a odešel.

Opřela jsem se o zeď, pokrčila kolena a obejmula. Přemýšlela jsem co se právě stalo. Hanmovi na mě záleží a mě na něm taky, ale jemu trochu jinak.

Potom je tu Kisaki a Kazutora. Neví jak to má Kisaki, ale u Kazutory jsem si jistá. Chce mě a nedovolí aby mě měl nikdo jiný. Když mě viděl s Hanmou na gauči tak bylo poznat že je naštvaný.

Najednou jsem si vzpomněla na Bajiho. Musím se Hanmy zeptat, jak to mají.