Jsi silnější něž si myslíš

Part [3]

Před dveřmi do domu Drakenovi začal zvonit mobil. Kousek od nás odešel. Zase jsem se opírala a Mikeyho. I když se mi hlava nemotala, ale on na tom trval.

„Mikey budu muset jet. Promiň" vrátil se k nám Draken. „Dobrý, my to tu s Y/n zvládnem,  že?" Podíval se na mě a zase se mu na tváři objevil úsměv. Kývla jsem na souhlas.

Mikey mi pomohl do schodů i když jsem mu říkala že už mi je dobře. Zastavili jsme se u dveří a Mikey mi už dovolil že můžu chodit sama.

Chtěla jsem odemknout ale v tu chvíli mi došlo, že klíče mám ve školní tašce kterou jsem nechala tam.

„Děje se něco?" Vyrušil mě z mých myšlenek Mikey. Otočila jsem se k němu čelem. Lehce jsem se lekla protože stál těsně přede mnou.

Musela jsem trochu zaklonit hlavu abych mu viděla do obličeje. S mými  160 cm je snad každý vyšší.

„Já nemám klíče. Mám je v tašce kterou..." Mikey mi položil ruce na ramena a posunul mě bokem a sám přistoupil ke dveřím.

Chvíli něco hledal v kapse a pak vytáhl pinetku.
„Doufám že máš doma náhradní klíč, jinak budeš spát s odemknutými dveřmi." S těmi slovy začal odemykat.

„A je to." Postavil se a otevřel dveře. Vešla jsem dovnitř a podívala se na Mikeyho. „Proč sebou nosíš pinetku?" Zasmála jsem se. „Proč ne." Přidal se.

„Tak já půjdu." Otočil se a začal scházet schody.
„Mikey!" Vyklonila jsem se ze dveří. „Děkuju" usmála jsem se na něj. „Není za co" Usmál se také a pokračoval v cestě.

Zavřela jsem dveře a náhradním klíčem je zamkla. Uslyšela jsem startování motorky. Rychle jsem došla k oknu do ulice a odhrnula závěsy.

Mikey právě sundaval stojánek. Ale nedojel. Zastavil se a otočil se mým směrem. Zase se tak nevině usmál a zamával mi. Trochu jsem zpanikařila a také mu zamávala. Cítila jsem jak se červenám.

Rychle jsem zatáhla závěsy. Proč se červenám? Ptala jsem se sama sebe. Mikey je sice hezky a hodný, ale znám ho sotva půl hodiny. V duchu jsem si dala facku.

Je to přece Kiomasův šéf. A to znamená že bude horší než on. Ale je to vůbec možné? Aby někdo, kdo se tváři tak nevině dokázal zabíjet?

[Time skip]

Celé sobotní dopoledne jsem proležela. Nechtělo se mi vůbec nic dělat. Ve čtyři jsem si koníčkem řekla že budu něco dělat. Nenapadlo mě zase nic jiného než posilka.

Vracela jsem se v šest. Jelikož jsem dnes nic nedělala rozhodla jsem se jít domů pěšky. Šla jsem přes park. Poslouchala jsem písničky a nevnímala okolí.

Všimla jsem si že naproti mě někdo jde. Podívala jsem se a zastavila se. Srdce se mi zastavilo. Kiomasa s jeho bandou. Do prdele. Co teď budu dělat.

Už jsem se chtěla dát na útěk když v tom se zastavili a někdo mi položil ruku na rameno a přitáhl si mě k boku. (Nevím jak to popsat tak snad to chápete XD)

„Mikey?" Zeptala jsem se ho překvapeně. „Co tu děláš?" Zase se usmál. „Šel jsem pro tebe a teď tě tu zachraňuju" U konci věty se vražedně podíval na Kiomasu.

Mikey se rozešel ale já stála. „Neboj se." Řekl a povzbudivě se na mě usmál. Rozešla jsem se tedy také. Když jsme procházeli kolem Kiomasy, dívala jsem se do země.

Když jsme je přešli chtěla jsem se na ně otočit ale Mikey mi hlavu otočil hned zpátky. „Neotáčej se." Řekl a pokračovali jsme v cestě.

Podíval se na mě a já na něho. Nevím proč ale v jeho blízkosti jsem se cítila bezpečně i když ho pomalu ani neznám.

„Co posloucháš?" Řekl, dal mi vlasy za ucho a vzal mi sluchátko. „Ne neber mi to!" Zkusila jsem chytit jeho ruku, ale on ji dal nad hlavu kam jsem nedosáhla. „Stydíš se za to co posloucháš?" Zeptal se provokativně

„Ne ale je to moje!" Zastavila jsem se. On se taky zastavil. Sluchátko si dal do ucha a chvíli poslouchal. „Není to špatný." Řekl a podal mi sluchátko zpět.

Vzala jsem si ho a i s druhým ho vrátila zpět do krabičky. „Proč jsi vlastně šel za mnou?" Podívala jsem se zpět na něho. „No vidíš, málem bych zapomněl. Musíme rychle nebo to nestihneme." Chytil mě za zápěstí a táhnul mě přes park.

„Co nestihneme?" Řekla jsem a snažila se držet krok. „To bude překvapení" Podíval se na mě přes rameno a usmál se.

Došli jsme, nebo spíše doběhli, k vysoké budově. Mikey mě stále držel a táhl mě k výtahu. Vešli jsme dovnitř a on zmáčknul nejvýš patro a až když se zavřely dveře mě pustil.

„Už mi řekneš kam mě táhneš?" Docházeli mi nervy a byla jsem unavená. „Neřeknu" zkřížila jsem ruce na prsou. Nechápavě se na mě podíval. „Jsi naštvaná?" Nahodil zmatený výraz.

„Jestli jsem naštvaná? Pomalu tě neznám, táhneš mě někam a nechceš mi říct kam a k tomu jsem unavená a mám hlad!" Když mám hlad jsem hodně na nervy.

Usmál se na mě. „Až to uvidíš tak se přestaneš zlobit." Ten jeho úsměv je u docela otravný. „Prostě mi řekni kam mě to táhneš!" Zvýšila jsem hlas. „Ne" řekl stále klidně a s úsměvem. „Mikey!"

„Víš že jsi roztomilá když se zlobíš?" Řekl úplně náhle. „C-co?!" Zarazila jsem se. „N-ne to nejsem!" Přistoupil ke mě blíž. „Ale jsi." Cítila jsem jak rudnu. Co to semnou je!"

Výtah se zastavil a dveře se otevřeli. Mikey vyšel jako první. Já jsem zůstala stát. Začala jsem se bát. Co když mi něco udělá? Je to přece Kiomasův šéf. „No tak pojď." Otočil se na mě.

Se mnou to ani nehlo. Povzdechl si a vrátil se pro mě. Znovu mě chytil za ruku a podíval se mi do očí. „Takhle to nestihneme." Otočil se a vyšli jsme ven.

_______________________________
Omlouvám se za chyby
960 slov