Jsi silnější něž si myslíš

Part [22]

Už tak třicet minut jsem přivázaná k židli a k tomu s roubíkem. Kazutora se valí na stole a čumí do stropu.

Když v tom uslyším Mikeyho hlas. „Kde je!" Řekne hodně naštvaně. Kazutora se posadí a ušklíbne se na mě. „Tvůj ex je tu."

Chtěla jsem mu říct že ho nenávidím a že Mikeyho miluju, ale kdybych to řekla nejspíš by mě zabili. Na to je dost šílený.

„Aaa Mikey." Přivítal ho Hanma jako by byli nejlepší kamarádi. „Kde je Y/n!" Když vyslovil moje jméno snažila jsem volat o pomoc ale přes roubík to nešlo. Kazutora byl hned u mě a dal mi ruku na pusu. „Drž hubu!"

Začali mě pálit oči. Mikey je hned za těmi zasranými dveřmi.

„Posaď se ať si můžeme promluvit." Říkal pořád přátelsky Hanma. „Nechci sedět a nechci si povídat. Přišel jsem si pro Y/n!" Bylo poznat jak moc je naštvaný.

„Dobře tedy, Y/n je někdy taky v bytě, ale předem než se to tu rozhodneš prohledat tak ti něco poradím. S Y/n je Kazutorou a pokud se k ní budeš snažit dostat tak ji nehezky ublíží..."

Dal jsem už neslyšela. Kazutora se na mě usmál a ukázal na stůl. Měl tam položené nože a všechno možné jako kdyby se chytal někoho mučit. A ten někdo jsem měla byla já. „Doufej že neudělá neudělá chybu."

Nastalo ticho u nás v místnosti i v druhé. „Dobře tedy" zaznělo po dlouhé chvíli jako kdyby mu Hanma něco šeptal abych to neslyšela. „Chápu že si to musíš promyslet. Dávám ti na to dva dny." Pak jsem slyšela hlasité bouchnutí dveří.

Vystrašeně jsem se podívala na Kazutoru. Co se mnou chtěj dělat dva dny. Je mi jesný že ty dva dny jim krásně sedí do plánu. „Vím na co myslíš, ale nemůžu ti to říct." Sundal ruku z mé pusy a pohladil mě po tváři jako by mě konejšil.

Pak do místnosti vešel Hanma. „Takže nic nebude?" Zeptal se Kazutora a Hanma mezitím došel za židli a opřel se o opěrky. „Říkáš to tako kdyby jsi byl zklamaný. Já jsem rád že jsme ji nemusíme nic dělat." Pohladil mě po vlasech. „Ale to bylo jasný že by Mikey nedovolil aby ti někdo ublížil." Zašklebil se Kazutora a zvednul se ze stolu.

„Já už půjdu." Usmál se na mě. „Pa zlato." Hanma mi sundal roubík a naklonil se k mému uchu. „Půjdeme se najíst tak nedělej žádné blbosti." Rozvázal mi ruce a šel ke dveřím. Postavila jsem se a Hanma se na mě podíval.

„Tak pojď." Vyšel za dveří. Opatrně jsem vyšla ze dveří. Zdálo se že jsem tu už jen já a Hanma. Ten stál zády ke mě u lednice. Nechtěla jsem nic riskovat a posadila se. Pozorovala jsem Hanmu.

Trochu jsem se naklonila abych viděla co dělá. Házel něco do pití. Pak se na mě otočil. Podívala jsem se na linku. Za ním šel vidět kousek nějaké krabičky. Zase jsem se podívala na něj.

On to ví. Neměla jsem vědět že mi tam něco hodil a on ví že to vím.

Postavila jsem se. Pořád jsem stál a pozoroval mě. Nečekala jsem a rozeběhla se zpět do jeho kanceláře. Slyšela jsem jak odložil pití a běží za mnou. Rychle jsem zavřela a zamkla.

Začal buďto do dveří. „Y/n! Otevři ty dveře!" Došla jsem až do rohu místnosti a sedla si do něj. Pořád se sem snažil dostat.

Zase jsem se rozbrečela. Nemá to cenu. Nedostanu se odsud.

Bouchání ustálo a bylo ticho. Pak se ozvala rána a Hanma rozrazil dveře. Vyděšeně jsem se tlačila v rohu. Hanma ke mě pomalu přišel. Kleknul si přede mě.

Pokrčila jsem kolena a opřela si o ně čelo. „Y/n„ Pohladil mě po hlavě. „Začneme znovu ju?" Podívala jsem se na něj. „Jak znovu?" Zeptala jsem se. „No na všechno zapomeneme a začneme od znova. Budeme žít jako předtím." Jen jsem se na něj dívala.

„Vím že bude těžký mi zase věřit, ale věř že vše co jsem udělal bylo pro tebe." Pořád jsem mlčela. Povzdechl si. „Co jsi dával do toho pití?" Hrozně mě to zajímalo, chtěla jsem to vědět.

„Co? Jo tohle, to byly prášky na spaní. Chtěl jsem aby jsi se pořádně vyspala." Zase nastalo ticho. Jen jsme se na sebe dívali a já se celá třásla. „Tak to tedy půjde po zlém!" Zamračil se na mě.

Než jsem se nadála stala jsem na nohou a Hanma mi křečovitě svíral ruku. Sykla jsem a začala se bránit. To už mě někam táhl. Do jeho pokoje. „Ne! Hanmo prosímm!"

I přes mohu snahu se bránit, mě přivázal k posteli. Brečela jsem. Chytil mě za tvář a neklonil se ke mě. Něco mi dal do pusy. „Spolkni to!" Nechtěla jsem. „Y/n. Ještě tu mám jiné věci jak tě přinutit!" Poslechla jsem ho a poslušně to spolkla. Nejpravděpodobněji to byl prášek.

„Hodná holka." Pustil mé tváře a pohladil mě po nich. Přiblížil se ještě blíž k mému obličeji. „Nikdo mi tě už nevezme. Budeme zase žít v klidu." Poslední větu řekl něžně.

Najednou si mi chtělo hrozně spát. Tp bylo určitě tím práškem. „Hanmo..." řekla jsem slabě z posledních sil. „Ano?" Usmál se. „Já...já nechci umřít..." Usmál se. „Neboj se." Pak jsem už usnula. Teda nejspíš usnula.