Jsi silnější něž si myslíš

Part[10]

Podívala jsem se do zrcadla. Na tváři jsem měla jen škrábanec. Ještě jsem se podívala na ruku. Pořád tam byl obtisk Hanmovi ruky, jak mě za ní včera držel.

Dala jsem si tašku na jedno rameno a vyrazila do školy. Jako vždy mě musel Takemichy doběhnout protože mu to trvá. „Ahoj." Pozdravil a divně se na mě zatvářil. „Co to máš na tváři? To jsi včera neměla."

„Jo tohle. Nevím. Asi jsem se v noc škrábla nehtem." Nahodila jsem falešný úsměv. Nejspíš mi to spolkl, protože už to dál neřešil. Ve škole se mě na to zeptali i kluci. Řekla jsem jim to samí a měla jsem klid.

[Time skip]

Konečně konec. I když mi to uteklo rychle, jsem ráda že už můžu domů. Trochu jsem znejistěla. Jdu sama domů. Takemichy nebyl na odpoledce a nebere mi mobil a už se začíná stmívat. Fakt nenávidím odpoledky.

Bojím se jít sama, kdyby tam náhodou byl Hanma. Rozhodla jsem se že půjdu za Mikeym. Jen doufám že si pamatuju cestu. Cestou jsem poslouchala písničky.

Šla jsem správně. Když jsem uviděla panelák, kde Mikey bydlí, ulevilo se mi. Měla jsem divný pocit. Otočila jsem se za sebe. Moje účelová se vypařila.

Na druhé straně ulice stál Hanma. Díval se na mě a zamával mi. Otočila jsem se a přidala do kroku. Pořád jsem se otáčela, ale už jsem ho nikde neviděla.

Strach jsem přestala mít až když jsem stála před dveřmi do Mikeyho bytu. Zaklepala jsem. Uslyšela jsem kroky a následně se ve dveřích objevil Mikey. Vypadal dost sklesle. Ale po chvíli zase nahodil svůj úsměv.

„Y/n? co tu..." nedořekl to a já ho pevně obejmula. Nemůžu si pomoct, ale v jeho objetí se cítím v bezpečí. Zaraženě mě taky objal. „Děje se něco?"

Zvedla jsem hlavu a podívala se na něho. „Ne." Zalhala jsem. „Co je tohle?" Přejel mi po škrábanci na tváři. „Když jsem včera odcházel, nic jsi tam neměla. To ti udělal Takemichy?" Vyvalil na mě svou teorii.

„Co? Ne. To jsem se v noci asi škrábla nehtem. Nic to není." Pokusila jsem se o falešný úsměv. Nechtěla jsem mu lhát, ale nic jiného mi nezbývalo. „Vážně? To nevypadá jako škrábanec. Je to docela hluboko."

Nadechla jsem se a obličejem se zabořila do jeho hrudi. „Nic to není." Zamumlala jsem. Cítila jsem jak se Mikey pohybuje. Nechtěla jsem se ho pustit a tak jsem šla podle něho.

Slyšela jsem jak otevírá dveře a pak je zavřel. Udělali jsme ještě par kroků a pak se zastavili. Byly jsme v jeho pokoji. Chytil mě za ruku. Za tu bolavou. Nečekala jsem to. „Au." Sykla jsem.

Zastavil se v půlce pochybu. Podíval se na mě a pak mi opatrně vyhrnul rukáv. „Ne Mikey..." Chtěla jsem ho zastavit, ale už bylo pozdě.  Mikey si prohlédl obtisk a pak se na mě podíval. „Kdo ti to udělal?" Zeptal se tak že jsem nedokázala rozeznat jaké jsou jeho pocity.

Zavrtěla jsem hlavou jako že ne a ruku mu vytrhla. On mě však chytil za ramena. „Řekni kdo ti to udělal a já ho zabiju." Jen jsem se na něj dívala se slzami na krajíčku. „Nemůžu." Zašeptala jsem po chvilce ticha.

„Y/n. Řekni mi kdo ti to udělal." Zopakoval víc přísně. „Nemůžu!" Vyjela jsem na něj. „Prostě nemůžu." Řekla jsem zase v klidu. Slzy jsem už neudržela a tak jsem se rozbrečela. „Prosím nenuť mě do toho." Řekla jsem s rozklepaným hlasem.

Mikey si mě zase přitáhl do objetí. Pevně mě stiskl a nic neříkal. Udělala jsem to samé a brečela. Celá jsem se třásla a tak mě stiskl ještě víc. „Nechceš si sednout?" Zeptal se zase starostlivě. Kývla jsem že jo.

Sedli jsme si na kraj postele. Mikey si pak moji hlavu opatrně položil do klína. Sundala jsem si boty a nohy pokrčila na postel. Mikey přes mě ještě přehodil deku a pak mě chytil za ruku a druhou mě hladil po hlavě.

Zavřela jsem oči a zhluboka dýchala. Nějak jsem si ani neuvědomila že ležím Mikeymu na klíně. „Promiň že jsem na tebe tlačil, ale jen mi řekni kdo ti to udělal a už..." „Mikey posím, už ne." Přerušila jsem ho. „Promiň." Omluvil se ještě jednou. „Jen mám o tebe starost." Tahle věta mě zahřála u srdce.

Takhle jsem ležela třeba další půl hodiny. „Mikey?" „Jo." Odpověděl hned. „Já už půjdu." Řekla jsem a začala se zvedat. Mikey pustil mou ruku. Začala jsem se obouvat. „Dobře, ale doprovodím tě." Podíval jsem se na něj. „Dobře."Popravdě jsem za to docela ráda.

Mikey se zvednul a došel ke skříni. Vyndal dvě mikiny a jednu po mě hodil. „Ať ti není zima." Usmál se na mě. Měl pravdu přece jenom na sobě mám pořád uniformu. Úsměv jsem mu oplatila a mikinu si nandala.

Vyšli jsme ven. „Jo jen tu nemám motorku takže budeme muset jít pěšky." Usmála jsem se na něj. „To je v pohodě."
Šli jsme tedy pěšky. S Mikeym jsem se cítila o něco bezpečněji.

Už jsme byly u poslední zatáčky k mému paneláku. „Mikey to už dojdu sama." Podíval se  po ulici jako kdyby někoho hledal. „Dobře, ale buď opatrná." Ještě jsme se naposledy obejmuli a pak šel každý svou cestou.

Už jsem viděla dveře od paneláku a tak jsem zrychlila. Chtěla jsem se rozeběhnout abych se mohla zamknout a jít do postele, když mě někdo silně chytnul za zápěstí a zatáhnul mě do uličky.

Už podle sílí kterou mě držel jsem věděla že je to Hanma. Začala jsem křičet a bránit se. Mikey by mohl být ještě blízko a slyšet mě. Přirazil mě na zeď a zmáčknul mi tváře. Na boku jsem cítila studenou čepel nože.

„Neřvi!" Zavrčel mi do obličeje. „Mikey tu už stejně není." Pustil mé tváře a já zalapala po dechu. „Řekla jsi mu o mě že?!" Řekl a přitlačil na nůž. „Co? Ne ne neřekla." Začala jsem se hned bránit. „Tak proč si tě tak hlídá co?" Naklonil hlavu.

„Tak to není." Ještě víc přitlačil na nůž a já radši ztichla. „Měl jsem to udělat už dřív." Řekl z cesty. „Což..." nedořekla jsem to, protože mě chytil pod krkem. Nohu si opřel mezi mé nohy o zeď a opřel do mě svou váhu. Začala jsem se dusit.

Chytla jsem jeho silnou ruku. Snažila jsem se dýchat, ale nešlo to. Začala se mi podlamovat kolena. Hanma to poznal a tak se na mě namáčknul ještě víc. Všimla jsem si, že se zase usmívá jak psychopat. Začala jsem ho vidět rozmazaně až jsem viděla černo.

_______________________________
Další kapitolka♡︎
Budu ráda za vote a com.
1075 slov a omlouvám se za chyby
♡'･ᴗ･'♡