Between love and hate

35- patří tobě🥇

Cestou se na mne lidé pořád koukali. Asi taky četli noviny....mrzí mne, že se moje máma takhle chová. Nechápu, kde se to v ní vzalo, nikdy taková nebyla...došla jsem do školy, a v šatně opět potkala moji ne moc oblíbenou osobu.
R: nazdar, dneska konečně naposled co
T:...
R: neboj rozhodně nám chybět nebudeš
T: můžeš mne nechat být? Alespoň ten poslední den tady?

R: pomyslím to...NE
T: jsi debil viď
R: co jsi to řekla?!
Odstrčila jsem ho z cesty, abych mohla projít a vydala se do třídy.
Už tam byl Janek. Seděl v naší lavici. Šla jsem si také sednout. Rozhodla jsem se učinit ještě jednu věc. Vzala jsem si z tašky peněženku.
T: hele jednou si za mne platil kino a jednou večeři.. nechci ti být nic dlužná takže tady
Položila jsem mu na jeho část lavice tisícovku.

J: hm. Nějak moc rozhazuješ penězi
T: jen nechci odejít z pocitem, že někomu něco dlužím
J: hm
Nic víc už neřekl, spakoval si peníze do kapsy a odešel k Romanovi, co právě došel do třídy.
Aspoň díky třeba říct mohl.. ale čemu já se vůbec divím.
Škola utekla dnes strašně rychle, za což jsem byla ráda, když jsme se balili po poslední hodině, Roman na mně přes celou třídu zase řval.

R: Konečně se zase od pondělí vrátí vše do normálu a nebudeš nám tu kazit atmosféru
Jak milý🙃. Potom už vypadl, za chvíli jsem měla všechny své věci taky sbalené v tašce a šla pryč ze třídy, kde mne ale odchytila Julča.
Ju: Týnko?
T: copak Juli?
Ju: jsem ráda, že jsem tě mohla poznat... byla bys fajn spolužačka, škoda, že odcházíš. Snad se ti bude na nový škole dařit

T: děkuju, to je hezký
Usmála jsem se na ni. Julča je vlastně jediná, kdo se se mnou rozloučil 🥹.
Ju: tak ať se daří, kdybys sem měla někdy cestu, tak tě ráda uvidím, ahoj
T: ahoj
Šla jsem pak ještě učitelce odevzdat klíče od své skříňky a nějaké učebnice, a pak šla na autobusovou zastávku. Za chvíli došel i Janek.
J: můžu?
Ukázal na místo na lavičce vedle mě. Kývla jsem hlavou na souhlas.

Chvíli bylo ticho, ale pak něco hrabal v batohu a promluvil na mne.
J: asi bych ti měl dát tohle
Podívala jsem se na něj. Držel v ruce tu moji zlatou medaili, co jsem získala za ten zpěv.
T: říkala jsem, že mi k ničemu není
J: já vím, ale vezmi si ji. Patří tobě, jednou se s ní třeba můžeš pochlubit svým dětem, vnoučatům
Podal mi ji.
T: tak děkuju

Vzala jsem si ji do ruky a začala si vzpomínat na to všechno, co se mi v posledních dnech přihodilo...ne na to špatný ale na to hezky...po tváři mi začala téct slza...
Rychle jsem si ji setřela, aby si Janek ničeho nevšiml, ale nestalo se tak.
J: hele já...
T: ne prosím tě, nic neříkej. Hlavně ne to, jaká jsem lhářka a podobně.
J: počkej já jsem..
T: ne, ty si mě taky neposlouchal. A navíc už jede bus, takže jdu.

T: Sbohem Janku a přes to všechno, ti děkuji za to hezký, co jsem s tebou prožila. Bylo to opravdu nejkrásnější období v mém životě.
Nastoupila jsem do autobusu, a jela domů. Tam už byl táta a nosil věci do auta.

.