Neprávem zajatí 2

1. Seber se

Kyra seděla na lavičce v parku a s pocitem nevolnosti se dívala na zem. Drogy nepomáhaly a alkohol s cigaretami už dávno ne.
Najednou tam přikráčel nějaký kluk. Mohlo mu být kolem 20. "Je vám dobře?" Staral se. Kyra k němu vzhlédla. Zelenooký brunet, kdysi přeražený nos a naprosto nezajímavý obličej. Ten kluk nebyl hezký. Nebyl ani průměrně hezký. Prostě kluk, kterého běžně potkáte na ulici. Přesto si v tu chvíli Kyra připadala ošklivější než byl on.
"Neměl by jste se dívat." Doporučila. "Budu zvracet." Vysvětlila, když se na ni nechápavě podíval.
"Co se vám stalo?" Zeptal se.
"Bertanea mi zabila kluka, se kterým sem chtěla strávit celý život." Odpověděla. Byl to obdivuhodný výkon. Na to, v jakém byla stavu, vyslovila celkem smysluplnou větu.
"O té jsem slyšel. Prý otvírá novou kliniku." Odpověděl.
"Poslyšte. Já se tou ženskou zabývat nechci." Oznámila nejistým hlasem.
"Promiňte." Odpověděl, otočil se a odešel. Kyra na tohle setkání zapomněla téměř ve stejnou chvíli.
#
"Podej mi ten seznam." Poručila Bertanea. Služebná Stefany jí podala seznam. "Docela mě zajímá skupina 7. S tou jsem si naposled užila." Odmlčela se a položila si nohy na stůl. "Pozor ať nepřevrhnete kafe." Upozornila nesměle Stefany. Bertanea jen odmítavě zamručela. Chtivě sjížděla očima seznam a hledala to, co chtěla. Přesně to představovala skupina 7. "Tady je máme... Hm... Lomber, Rawl, Stewart, Bain, Wilson, Beily, Faun, White, Stener, Steelan a Peasen... Zajímavá příjmení." Pokývala Bertanea hlavou. Zdála se být spokojená sama se sebou. "Zvládnete zařídit, aby tu byli doopravdy všichni?" Zeptala se. "Spolehněte se." Odpověděla Stefany a mimoděk hlavou naznačila pokornou úklonu.
"Jak?" Chtěla vědět Bertanea a olízla si rty.
"Prostě je donutí. Rodičům řeknou, že jestli se to pokusí nahlásit, bude to jen zlé pro ně." Vysvětlila Stefany a zašklebila se. Nedokázala zamaskovat vlastní chtíč po násilí a především šílenost.
"Výborně." Usmála se Bertanea. "Pozítří to začne."
#
Den nato se v parku objevil opět ten samí kluk. Kyra tam pořád seděla, vlastně tam i přespala. Ten kluk k ní přišel. Sledoval ji a oči mu bojovně plály. Naproti tomu Kyra se na něj dívala naprosto netečně. "Slečno? Co kdybyste se zvedla a šla něco udělat s tou Bertaneou, když vám teda zabila přítele?" Vyjel. Kyra zvedla oči a nevěřícně zamrkala.
"A co jako bych měla dělat? Bertanea je pro mě už dávno uzavřená záležitost." Zavrtěla hlavou. "Vážně? A co když tam jít vážně musíte?" Ten kluk vytáhl noviny a podal jí je. Titulek hlásal:
Hrozivá Bertanea otevírá novou kliniku!
"Přečtěte si to tady." Ukázal na jednu část článku.
Kyra Tortonová prohrásila: "Jestli to neudělá někdo jiný, budu to já, kdo vás zabije." Řekla z vyprávění očitého svědka. Kyra ale žije a někde venku je... Hodlá svou přísahu uskutečnit?
Kyra odhodila noviny. Taková snůška nesmyslů! Opravdu to řekla? Musela uznat že možná jo... Protočila očima.
"Vidíte? Lidé vám věří." Hučel do ní ten kluk. Kyra nasadila poker face a přemýšlela, jak ho nějak taktně poslat pryč. "Proboha vzpamatujte se!" Chytl ji za rameno. "Jsou tam další věci... Například když jste tohle řekla, ona poručila strážným, aby vás zabili. Jenže to se nestalo. Vy tu teď sedíte přede mnou. Není to znamení?"
Kyra neodpovídala. Co by také měla říct?
"Prosím. Seber se!" Ten kluk hodil vykání za hlavu. Kyra se zvedla. "Neříkej mi co mám dělat!" Vyštěkla.
"Prosím." Zašeptal. Kyra ho nevnímala. Chytl ji za zápěstí. "Půjdeš tam?" Zeptal se.
"Možná." Odpověděla vyhýbavě. Pak se mu podívala do očí. "Ano." Kývla.
#
Aidan Lomber byl jednoduchý, a vždycky trochu hloupý. K tomu byl zbytečně hezký. Zelenooký brunet, zakládající si na své postavě. Nic jiného ho nezajímalo a nic jiného neuměl. Nebo možná nechtěl. Ráno nic, k obědu salát a k večeři dietní párek. A celé odpoledne strávené v posilovně. Přesně okolo toho se točil jeho nezajímavý život. Všechny holky do něj byli jetý. Ošukal půlku ročníku. Všude se předváděl se svým dokonalým bříškem. Ovšem vše skončilo, když jeden den nepřišel do školy.
Aidan sešel dolů a podíval se na své rodiče. Stárnoucí pár, který už na jejich velký dům nestačí. Vlastně tu byli jen kvůli Aidanovi, který by nebyl schopný zvyknout si na menší dům. Odjakživa byl trochu sobec.
"Nebudeš snídat?" Zeptala se máma. Odpověď znala, bude stejná jako včera a předevčírem. Jen s ním chtěla navázat řeč.
"Ne." Záporně zavrtěl hlavou. Máma si povzdychla. "Nejíš." Upozornila.
"Nedramatizuj to, prosím." Protočil Aidan očima.
"Maminka má pravdu." Ozval se otec.
"Nechcete rodinou diskuzi uskutečnit, až nebudu spěchat do školy? Děkuju." Nečekal na odpověď. Otevřel dveře. "Dobrej." Pozdravil osobu ve dveřích. Vysoký, svalnatý chlápek. "Uhnete, jdu do školy." Mlaskl Aidan. Odjakživa neměl rád lidi.
"Jmenuju se Gerard." Promluvil ten chlap chraplavým hlasem. Skoro jakoby měl nějaký přízvuk.
"A víte, že mě to nijak zvlášť nezajímá?" Znuděně si ho prohlédl Aidan.
"Jsi Aidan Lomber?"
"A co jako?"
Gerard ho nakopl do jeho vypracovaného břicha. Tak silně, že to ani to břicho nečekalo. Aidan se chytl za břicho a klopýtl zpět do místnosti. "Mamííí!" Bylo první, co ho napadlo.
Gerard ho otočil a zkroutil mu ruce. Spoutal mu je.
"Pomoc!" Aidan měl v očích slzy.
"Nesnaž se!" Zařval Gerard. To už tam dorazili Aidanovi rodiče.
"Ceknete policii, nebo vůbec komukoli, bude mrtvej. Mrtvej!" Zdůraznil poslední slovo. Paní Lomberová omdlela a pan Lomber ji musel zachytit. Zatímco jejich syn byl odvážen pryč, vstříc strašlivému osudu.
&
První kapitola je na světě :) snad se bude líbit :D
Druhý díl vydám už zítra ☺️