Neprávem zajatí 2

11. Vykukování

"Doprdele..." Zašeptala Kyra, když se probudila s neskutečnou bolestí hlavy. "Doprdele..." Zopakovala.
"Kyro?" Ozvalo se za ní.
"Ano?" Otočila se a prohlédla si Bennyho. Vyčerpaně se opíral o šedou zeď a světlé vlasy mu padaly do obličeje. Vnímal to ale opravdu minimálně. Jeho pozornost upoutávala drobná brunetka, která mu zachránila život. Sám si toho nepamatoval moc. Ta  spousta bolesti, kterou zažíval, naprosto zaslepila veškeré jeho ostatní vzpomínky. Věděl ale, že to byla Kyra, díky komu tu teď seděl živý, a v rámci možností zdravý. Cítil se, jako by mu něco naprosto rozdrtilo břicho i s vnitřnostmi. Uvědomil si, že právě to, nebo minimálně něco podobného se skutečně stalo. Zvedal se mu žaludek každým okamžikem. Měl pocit, že už jen dožívá.
"Proč si to udělala?" Zeptal se nakonec.
Sama Kyra si připadala strašně zmatená. Narozdíl od Bennyho měla pocit, jakoby měla rozdrcená záda. Třeštila jí hlava a nepamatovala si skoro nic. Sledovala Bennyho a bolestně vzpomínala na to, co se vůbec stalo. Avšak jediný pohled na stůl, nad kterým se houpal zdánlivě neviný kámen jí vše připomněl.
"Co bych měla udělat jiného?" Zeptala se unaveně a dala si vlasy z obličeje pryč.
"Nechat mě umřít." Odpověděl s pohledem vytrvale upřeným do jejích očí. Kyra zavrtěla hlavou.
"Umřela bych kvůli tobě." Vysvětlila.
"Proč?" Zeptal se zamračeně.
"Jak jako proč?" Zamračila se na oplátku Kyra.
"No protože..." Odmlčel se. "Já kvůli tobě ne." Řekl nakonec. Kyra pokrčila rameny.
"Je pro mě ohavnost neudělat nic, když přichází o život někdo úplně neviný, mladý a plný budoucích cílů. A to všechno jen z cizího rozmaru. Kdybych umřela já, byla by to moje volba, ale kdyby ty, do konce života bych si to vyčítala." Odpověděla.
"Si divná, Kyro." Dal průchod svým myšlenkám. "Nikdy jsem někoho jako ty nepoznal. Nevěřil jsem, že hodláš opravdu udělat to, co si nám naslibovala. Ale očividně ano. Jsi jiná. Jsi..." Odmlčel se. "Prostě správná." Řekl nakonec. Zavrtěla hlavou a nenápadně si utřela oči.
"Viděla jsem umírat spoustu lidí a už nechci vidět umírat ani jednoho." Vysvětlila. Přestože mluvila o spoustě lidí, ve skutečnosti myslela pouze na jednoho.
"Už nikoho umírat neuvidíš." Pokoušel se jí uchlácholit. Kyra se zvedla.
"Přenesla jsem se přesto už před pár dny." Mávla nad tím rukou. "Je to za mnou." Dodala.
"Ani nevíš jak moc jsem rád, že jsem tě poznal." Benny zavrtěl hlavou. Kyra se jen mírně usmála.
"Neboj, Kyro. Všechno se uklidní." Přišlo mu zvláštní, že uklidňuje člověka, který by měl uklidňovat jeho.
"Benny, ale já sem v pohodě." Odmítavě zavrtěla hlavou. Zvedla se a přešla ke dveřím. Přejela rukou po klice.
"Nate." Zašeptala. Vzpomněla si, že tu nebyla sama. Byl tu s ní Bertanein nejnebezpečnější poskok. Byl ale až moc milý na Bertaneinina nejnebezpečnějšího poskoka. Zahnala zcestně myšlenky a vzala za kliku.
"Můžeš chodit?" Otočila se na Bennyho.
"Jasně." Začal se pomalu zvedat. 
"Měla bych se jít podívat na ostatní kluky." Vysvětlila svůj problém.
"Jasně." Zopakoval bezvýrazně.
"Nemůžu je tam jen tak nechat." Omluvně si ho prohlédla.
"Já to chápu, Kyro." Opáčil Benny. Pak se tomu zasmál.
"Co je k smíchu?" Zasmála se Kyra taky.
"Já nevím." Odpověděl popravdě a z neznámého důvodu se hlasitě rozesmál.
Kyra se taky zasmála. Poslední půl rok jí bylo do smíchu opravdu minimálně, a teď se smála naprosto bezdůvodně. Opravdu, bezdůvodně.
"Kde vlastně jsou?" Zeptal se Benny nakonec.
"Naposledy byli zavřený ve vězení, ale doufám, že už je Bertanea pustila do ložnice." Zamračila se Kyra.
"Hned to zjistíme." Odpověděl Benny a pokusil se otevřít jejich ložnici. "Zamčeno." Řekl nakonec.
"Bertaneo..." Zavrčela Kyra potichu. "Co to zase zkoušíš..." Rozběhla se po schodech dolů.
"Kyro, počkej prosím!" Vykřikl Benny a rozběhl se. Musel se ale zastavit, protože se mu opět zvedl žaludek. "Kyro!" Vykřikl už dosti zoufale a vyděšeně. Opřel se o zeď a pokusil se uklidnit. Pokoušel se představit si, jak by se v této situaci zachovali ostatní. Drtivá většina by se už hystericky válela na zemi, blesklo mu hlavou a donutilo ho to pousmát se.
Když začal pravidelněji dýchat, napadlo ho, že by měl následovat Kyřin příklad a zachovat se tak, aby udělal to nejlepší pro ostatní, a ne pro sebe. Narovnal se jako svíčka a rozhodným krokem odkráčel najít ostatní.

Mezitím...
Kyra vletěla do kanceláře Bertaney. "Bertaneo!" Zaječela. Z křesla se na ni ovšem dívala Stefany.
"Kde je, kurva?!" Zaječela Kyra. Poslední slovo přidala pro případ, že by se Stefany nechtělo jí to říct.
"Pořídila si trůn a odstěhovala se do trůního sálu." Odpověděla Stefany mocně. Už tu mocnost chytala z Bertaney.
"Pravdu." Protočila Kyra očima.
"Mluvím pravdu!" Zamračila se Stefany. Kyra přimhouřila oči. "Je pravda, že blbá je na to dost." Připustila. Stefany mlaskla.
"A kde mám ten takzvaný trůní sál hledat?" Zvedla Kyra obočí.
"Je to největší místnost naproti vchodu." Odpověděla Stefany.
"Hm." Kyra přikývla a rozešla se tedy do trůního sálu.
"Bertaneo!" Vrazila dovnitř.
"Jsem mocná!" Řvala zrovna Bertanea, sedící, opravdu velmi mocně, na trůně.
"Kde jsou kluci a proč jsou zamčené dveře do ložnice?!" Vyštěkla Kyra. Bertanea si jí konečně všimla.
"Kyro?" Začala překvapeně. "Ty žiješ?" Zeptala se zklamaně.
"Ano." Kyra se rozhodla ignorovat její tón hlasu a pokračovala. "A teď mi laskavě odpovězte." Doporučila.
"Máš obočí, Kyro." Prohlásila Bertanea. Hloupý výraz v jejím obličeji napovídal, že to nejspíš nečekala.
"Jo." Protočila Kyra očima. "A teď očekávám odpověď." Pozorně si jí prohlížela. Bertanea se zamračila a zatvářila se velmi zamyšleně. Skoro to vypadalo jako když přemýšlí, i když to byl trochu nadsazený pojem.
"Hohů." Bylo nejspíš jediné, co z jejího přemýšlení vzešlo.
"Bertaneo..." Kyra se prudce nadechla, protože pomalu ztrácela kontrolu nad svými nervy.
"Kyřičko." Vyšlo z Bertaney něco, co nejen Kyru, ale i samotnou Bertaneu opravdu překvapilo.
"Hm." Kyra pochopila, že toto bude dlouhý rozhovor.
"Chceš být mocná?" Zeptala se Bertanea na velmi důležitou otázku.
"V klidu." Zavrtěla Kyra hlavou.
"Wuá!" Bertanea vyskočila a v póze pavouka zmizela kdesi za trůnem. Nejspíš ji Kyřina odpověď opravdu zděsila.
"Ona nechce být... Wůůů!" Zařvala.
"To nechci, to je pravda." Kyra se mírně pousmála.
Bertanea vykoukla zpoza trůnu. "Vykukuju." Okomentovala svůj náhlý čin Bertanea. Kyra přikývla.
"Vidím." Potvrdila pobaveně.
"Takže chceš vědět kde je ta banda štěňat?" Zeptala se vytrvale vykukující Bertanea.
"Dokonce jste mě poslouchala." Zasmála se Kyra. "Nebo jak to víte?" Zeptala se konverzačním tónem.
"No... Já přece vykukovala." Vysvětlila Bertanea a při tom kouřila imaginární cigaretu.
"Tak to jo." Přikývla Kyra. "Ale opravdu mě zajímá kde jsou ty kluci." Změnila téma.
"Ale já ti to neřeknu." Odpověděla Bertanea vítězoslavně.
"Prosím." Protočila Kyra očima. V tu chvíli dovnitř vešel Nate a obě si je prohlédl.
"Paní Bertaneo?" Nad vykukující Bertaneou se pousmál. "Mám pro vás něco, co by vás mohlo zajímat. Vaše zásilka dorazila." Prohlásil.

&
Kyra má podivně dobrou náladu co? :D
No nic... Omlouvám se, že kapitola dlouho nebyla, ale nějak postrádám náladu na NZ :D po nápsání této kapitoly s vykukující Bertaneou se mi ale nálada jistě brzy vrátí :DDD 👌
Moc děkuju za 1000 přečtení! Nečekala jsem to rozhodně takhle rychle, opravdu je to neskutečné :O <3
Kdybyste neměli co číst, budu moc ráda když se podíváte na moje další knížky (vynechejte Špatný úhel, ten asi co nevidět zruším :D) jinak si myslím, že každý si najde to své :D teda v to aspoň doufám :D především doufám, že nejsem tak mizerná, aby se to dalo přečíst :D omlouvám se za kilometrový komentář, už se to snad nebude opakovat :D
Názory? :)