Neprávem zajatí 2

3. Štěkání

Kyra odložila mobil. Byla zdrcená. Popravdě očekávala, že Retny bude mít v sobě alespoň minimální touhu po pomstě. Někdo zaťukal. "Dále..." Řekla Kyra nejistě a čekala co zase přijde. Byla to ale jen služebná Bertaney. Stefany.
"Máš tu už všechny?" Zeptala se neosobním hlasem.
"Jak to mám vědět?" Zavrtěla Kyra hlavou.
"A já snad?" Odsekla Stefany a naštvaně prošla dveřma do té ložnice kluků.
#
Byl jsem jeden z mála, kdo zvedl hlavu, když sem vletěla ta akční blondýna. Ostatní byli buď hodně zranění, nebo hodně vystrašení. "Kolik vás tu je?!" Vyštěkla. Protočil jsem očima. "Od čeho jste měla ve škole matiku?" Podívala se na mě opravdu hnusným pohledem. Zadoufal jsem v jediné. Není to naše velitelka skupiny.
"Jméno?" Vyštěkla. Pořád štěká.
"Benny Rawl." Odpověděl jsem bez zaváhání. Co se mi mohlo stát? Bertanee bude jedno, že sem drzý na její poskoky.
Zapsala si mé jméno do notýsku a pak se opět rozhlédla kolem. "Takže kolik vás tu je?" Zeptala se znovu.
"Ježiš 11!" Došla už trpělivost i hezkému, vysokému brunetovi. Vysoce přitom gestikuloval. Všiml jsem si jeho zápěstí s iniciály M.B.7. Až později se z něj vyklubal chronický cholerik.
"Přestaňte na mě ječet!" Zaječela ona. Dobrá polovina se zasmála. V tu chvíli došla trpělivost i jí. "Takže jméno?!" Vyprskla sliny do obličeje klukovi který jí předtím (ne)ochotně sdělil počet kluků v místnosti. Setřel si sliny z obličeje. "Bain." Zavrčel.
"Co?" Zařvala.
"Mackanzie Bain." Opravil se a nepřestával si jí měřit nepřátelským pohledem. Ona si zapisovala jeho jméno do notesu s našpulenými rty.
"Vždyť nic neudělal." Zabrblal průměrně vysoký hnědooký brunet. Ta vichřice stočila svou pozornost na něj.
"Vaše jméno?!" Štěkla na něj.
"Vy jste ubohá." Poznamenal jsem a v duchu si připsal čárku do seznamu Kolikrát za tu dobu co tu je štěká. Přesunula svůj zrak opět na mě. "Takže Benny Rawl opět drzý?" Teď si zase připíše čárku ona, napadlo mě. Mlčel jsem, protože mi bylo jasné, že si hodlá odpovědět sama. Pak se na mě ušklíbla. "Takže se jmenuješ jak?" Opět se obrátila na toho kluka, který se zastal Macka. "Chris Peasen." Odpověděl.
"Celým jménem Christopher?" Zeptala se. Protočil očima.
"Tak né asi." Opět se ozval Mack.
"Víte co s vámi udělám?!" Stefany možná nebyla nebezpečná, ale byla vzteklá a přeci jen, byla to žena. A ty občas dělají nepochopitelné věci. Chytla Macka pod krkem a chvíli to vypadalo, že ho začne škrtit.
"To by vám Bertanea nepoděkovala." Ozval se tmavovlasý, vysoký brunet se zelenýma očima. Ona se na něj otočila. "Jméno?" Vyštěkla. Opět. Ten kluk se zasmál. "Jill White."
Stefany začala horlivě zapisovat do notýsku. "Ale neříkejte mi, že nemám pravdu." Ušklíbl se Jill. Stefany mu v zápalu vzteku vlepila facku.
"To by stačilo." V tu chvíli tam vešla ona.
#
Když jsem slyšela, co tam Stefany dělá za scénu, rozhodla jsem se zasáhnout. Vešla jsem dovnitř. "To by stačilo." Upozornila jsem. Přestože hodně z nich mělo nějaké zranění, bylo vidět, že se momentálně dobře baví. "Jsou neposlušní." Prskla na mě Stefany. Setřela jsem si sliny z obličeje. "Je to moje skupina, takže já to vyřídím." Její slintání jsem taktně přešla. "Fajn. Dám ti na stůl pochybná jména, která by si zasloužila nějaký trest v podobě zmlácení." Sdělila mi dramaticky a odešla mi dát na stůl ty svoje jména. Protočila jsem očima. Čekala jsem dalších pět minut, než za sebou Stefany konečně zavřela dveře. S klukama jsem osaměla. V tu chvíli jsem přestala chápat, z čeho jsem předtím měla takový strach.
Dívali se na mě. Všichni.
"Ahoj. Jsem Kyra." Představila jsem se.
"Aidan." Mluvil se mnou alespoň jeden. Aidan byl nejhezčí kluk vůbec. V životě jsem neviděla tak hezkého kluka. On si na oplátku prohlížel mě. Bylo vidět, že ho nezajímám nijak převratně. Rozhlédla jsem se po ostatních. Jejich pohledy byly zaseklé do mě. Když jsem se jim ale koukla do očí, uhly pohledem. Všichni, až na jednoho.
Ty neskutečně jasné a upřímné modrozelené oči skenovaly ty mé. Měl špinavě blonďaté vlasy a smutný pohled, který, když se díval na mě, pomalu pookřával. Na tváři vykouzlil ten nejkrásnější a nejupřímnější úsměv. Stále ještě neuhnul pohledem.
Párkrát jsem zamrkala a pokusila se přenést svou pozornost pryč z toho roztomilého stvoření. Přestože celkovým vzhledem se nemohl vyrovnat Aidanovi, ta nedokonalost mě přitahovala snad i víc.
"No.... Tak...." Zaváhala jsem. Když jsem poznala holky, bylo jich málo a byly už dávno smířené se svým osudem. Obdivovala jsem Retny za to, jakou si k ní našly důvěru. V tuhle chvíli mi to připadalo jako nejdůležitější a zároveň nejkomplikovanější úkol. Bez přestání na mě zírali.
"Asi tak pro začátek... Byla jsem chvíli v té předchozí klinice. Pomáhala jsem těm holkám dostat se ven. Dvěma se to povedlo. Jedna se při útěku zabila a tu druhou dovlekli zpátky. Kdyby tam ale tehdy tu mrtvou nechala, žila by." Vysvětlila. Mlčeli a poslouchali. Pomalu jsem si povzdychla. "Udělám co budu moc. A dostanu vás ven, to vám slibuju." Už teď jsem věděla, jak svého dramatického slibu budu později litovat. Bylo mi jasné, že oni se mě bojí a bude mi trvat déle, než si k nim získám důvěru. Posadila jsem se na zem a rozhlédla se po nich. "Jak se jmenuješ?" Oslovila jsem hnědookého bruneta, který mě zaujal jako první. "Robin." Zněla jeho neochotná odpověď. Díval se na mě nedůvěřivě, skoro až vyčítavě. "Jaký byl tvůj život, Robine?" Zeptala jsem se ho. Zvedl se. Byl trochu vyšší než průměr a zajímavým způsobem hezký. Otočil se ke mě zády a přešel na druhý konec místností.
"Dejte mi všichni pokoj." Zabrblal nakonec. Sklopila jsem hlavu.
"Chci vám jen pomoc." Zašeptala jsem.
"Hodně nám pomáháš tím, že chceš znát naše jména." Usadil mě jeden z blonďáků, sedících vedle sebe. Měl hnědozelené oči, výrazné rysy a pátravý pohled. Neuvěřitelně mě zasáhla ostrost jeho hlasu a pravdivost jeho slov.
"Jak se jmenuješ?" Zeptala jsem se klidně, ale ve skutečnosti jsem se musela ovládat, abych se nerozbrečela.
"Terrence." Odpověděl bez zaváhání a krátce se zasmál. Pobavilo ho, jak při jeho kritice týkající se jmen se ho nakonec zeptala právě na jméno.
"Odkud si?" Zkusila jsem navázat hovor.
"Odnikud. Jsem v podstatě nalezenec." Odpověděl a pronikavým pohledem mě pozoroval. Super, vsadila jsem krk za to, že Terry je z přítomných jediný, kdo nezná svoje rodiče a já se samozřejmě zeptala právě jeho. Bylo by to skoro k smíchu, kdyby to nebylo smutné.
Ostatní mě sledovali, napjatě čekali na mou reakci. Bylo mi jasné, že právě probíhá jakási zkouška, jestli si získám jejich důvěru. Bála jsem se selhání, jako nikdy předtím.
"Je mi to moc líto." Zašeptala jsem. Nebylo to z taktu, až mě samotnou překvapilo, jak upřímná ta slova jsou.
"Je mi jedno, co ti to je." Pokrčil rameny.

&

3. kapitolu přidávám už dnes, protože teď týden nic nebude (-> oznam). Jinak jsem naprosto nadšená úspěchem téhle knížky, za chvíli bude mít 100 shlédnutí, jste opravdu zlatíčka 😍
Sem samozřejmě zvědavá na vaše názory :D
Btw. chci se omluvit lidem, kterým jsem dosud neodpověděla na komentář. Občas se mi stane že když odešlu odpověď, napíše mi to chybu, takže to musím napsat jindy. Třeba nemůžu napsat víc jak 2 komenty za hodinu (nechápu to) ale všechny komenty si čtu a jsem za ně moc vděčná, postupem času odpovím postupně všem, takže se omlouvám :)