Hádův syn

Zapomenutý hrdina

Čím déle jsem tam stál, tím víc jsem se chtěl rozběhnout dolů do tábora, ale věděl jsem, že mě tam nikdo nečeká. Vždyť mě ani nikdo nezná. A bylo to tu zase. Ten pocit hořkosti. Zoufalství. Smutek. A zášť. Nosit ji v sobě je nebezpečné. Obzvlášť pro Hádovy děti.

Radši zůstanu takový, jaký nejsem. Budu dělat, co se ode mě očekává. Budu se držet stereotypu. Chladu. Temnoty. Moci. Nestydím se za to, kdo jsem, ale občas bych dal všechno za to, abych mohl být někým jiným, synem nějakého jiného boha. Háda uznávají, ale bojí se ho. Stejně jako jeho dětí. Víceméně to znamená život v izolaci. A ačkoli většině to nevadí, já mám život ve společnosti rád.

Pomalu jsem šel k hlavní budově. Nico se na nic neptal, jen mě mlčky následoval. Kolem nás bylo spoustu táborníků v oranžových trikách, ale na volejbalovém hřišti nalevo ode mě hráli oranžoví proti fialovým. Římani už dorazili, problesklo mi hlavou. To znamená, že tu bude ona. Snažil jsem se ovládnout svoje myšlenky. Už se zase rozbíhaly. Teď ne! Kolem mě zčernala tráva. No tak, soustřeď se! Táborníci už si nás všimli. Nechápavě se za námi otáčeli. Potichu si něco šuškali. Tedy, alespoň ti, co měli tolik slušnosti, aby si to nechali pro sebe.

"Hej!" křiknul na nás jeden kluk - soudě podle špinavých blond vlasů a modrých očí s jakýmsi uličnickým výrazem myslím, že od Herma. Podíval jsem se na něj. Měl jsem odměřený mrazivý pohled, aniž bych chtěl. Prostě tam byl. Vždycky.
Nevydržel se mi dívat do očí a sklopil zrak k zemi. Slyšel jsem, jak si šeptají. A co je horší, slyšel jsem, co si šeptají.

"Nico di Angelo. Kdo je ten vedle něj? Podívej se. Vidíš ten jeho pohled? Neměli bychom ho zastavit?" Ve vzduchu bylo cítit spoustu negativních emocí. Nepřátelství. Strach. A nenávist.

"Cheirón bude vědět, co s ním." umlčel je jeden kluk. Prohlížel jsem si ho. Byl vysoký, svalnatý s rozčepýřenými černými vlasy, ne nepodobnými mým, a pronikavýma zelenýma očima. Zadíval jsem se mu do očí a on neuhnul pohledem. Zvláštní. Toho kluka znám.

Napřáhl ke mně přátelsky ruku. "Jsem Percy Jackson, syn Poseidona." To na mě udělalo dojem. Málokdo se mi dokázal podívat do očí a málokdo mi zkoušel stát v cestě, natož se mnou mluvit.

Přijal jsem nabízenou rukou a na tváři vykouzlil úsměv. "Jsem Marcus Black, Hádův syn." představil jsem se. Měl příjemně pevný stisk bojovníka. Nepřekvapovalo mě to. Věděl jsem toho o něm tolik, abych očekával, že bude skvělý člověk a ještě lepší bojovník.

Několik táborníků zalapalo po dechu. Jiní sáhli po zbraních. "Až v hlavní budově." naznačil mi pohledem. Nehádal jsem se s ním. Nebyl jsem zvyklý poslouchat něčí rozkazy, ale přesto, on vzbuzoval přirozenou autoritu. Navíc, nechtěl jsem je vyděsit.

Následoval jsem Percyho do hlavní budovy. Prošli jsme chodbou a vešli do místnosti zaplněné slunečními paprsky. Za stolem seděl Cheirón na svém invalidním vozíku a právě mluvil s obtloustlým zarudlým malým mužem v havaiské košili. S Dionýsem, došlo mi. Kdyby ses podíval na mého otce, nebo na Dia, ihned bys poznal, že jsou to bohové. Mají silnou auru a vyzařují nadlidskou moc. Ale na tomhle týpkovi nebylo božského vůbec nic. Nic kromě očí. V očích měl zvláštní oheň a kdyby ses podíval pořádně, uviděl bys muže kvílící šílenstvím a zničené domy ovinuté vinnou révou.

Percy začal mluvit. "Cheiróne, pane D. tohle je..."

Nechápal jsem, proč by kdokoli měl říkat Dionýsovi pane. Od doby, co ho vykázali z Olympu, to byl ubožák.

"Marcus. Jsem Marcus Black, Hádův syn!" přerušil jsem ho. Koukal jsem na Dionýsa a vyzýval ho, ať to zkusí zpochybnit. Chvíli mě studoval, ale když mu došlo že nejsem nepřítel, vzal do ruky sklenici a napil se. Zůstával dál potichu. Ticho přerušil až Cheironův zvučný hlas.

"Chlapče, je to tak dlouho, co jsem tě neviděl." Jsem rád, že jsi přišel, ikdyž upřímně, chvíli jsem pochyboval, že ti otec vyřídí můj vzkaz."

"Tak moment," ptal se zmateně Percy, "vy se znáte?" Vypadal chudák vážně zmateně. Překvapilo mě, že ho ještě dokázalo něco vyvést z míry, když si dokázal zvyknout na fakt, že je polobůh a všechno to nadpřirozeno kolem.

Cheirón se na mě vyčítavě podíval, ale téměř hned uhnul pohledem, jako by mu až teď došlo, že je to jeho vina. Povzdechl si a pokynul nám, abychom se posadili.

Kývnul na mě a já začal vysvětlovat: "Neznáš mě, protože..." dál jsem se nedostal.

"Kde jsi se tady vzal? A jakto, že jsem tě zady ještě neviděl?! Kdes sakra byl, když jsme bojovali proti Gaie a gigantům?!" došel mu dech.

"Vidíte Cheiróne? Říkal jsem vám to." vyčetl jsem mu. Nikdo mi nepřičítal žádné zásluhy. A přitom beze mě by byli všichni dávno mrtví.

Cheirón se zakabonil, ale nepopřel to. "Percy, ve skutečnosti byl Marcus tam všude. Byl s vámi na Argu II, pomáhal vám porazit Gaiu, v Hádově chrámu bránil mrtvým povstat. Pomohl vám víc, než si vůbec dokážeš představit. Chránil vás." Zmlknul, jako by nevěděl, co dál říct.

Percy na nás nechápavě koukal. I jemu došla slova. Ani já jsem nevěděl, jak pokračovat v konverzaci.

Omluvně jsem se na něj usmál. "Já to tak nechtěl. To bohové a ty jejich proroctví. Nesměli jste o mě vědět." pokrčil jsem rameny.

Percy přikývl. Tomuhle rozuměl. A pak se z ničeho nic začal smát. Byl to příjemný zvuk, ale i přesto jsem sebou trhnul. Čekal bych skoro všechno, ale tohle ne.

"Tak pojď," řekl a vzal mě kolem ramen, "teď bychom tě mohli představit ostatním."