Hádův syn

Argo II.

~Marcus~

Stál jsem na přídi a koukal jsem dolů na moře. Percy s Annabeth byli v kajutě, Leo něco vysvětloval Kalypsó u kormidla a Nico seděl nahoře na lanoví. Reyna stála vedle mě. Kaštanově hnědé vlasy jí vlály kolem obličeje. Modré oči upínala k dalekému obzoru. Vypadala prostě úžasně.

"Je to krásný, co?" zeptala se mě. Bylo to poprvé, co na mě promluvila - a myslím, když u toho nebyli ostatní. Nebyl jsem zvyklý si s někým povídat (celý život jsem mluvil jenom s duchy mrtvých) a upřímně řečeno, zpanikařil jsem. Vylezlo ze mě něco jako: "Uhm...hm..." Fakt super. Nakonec jsem to vzdal a jen jsem přikývl.

Byl jsem docela rád, když na mě Leo zavolal, abych se šel na něco podívat. Teda ne jenom na mě ale i na Nica a Percyho.

"Hej lidi, tohle musíte vidět. Festus hlásí, že za námi něco plave." ukázal nám něco na obrazovce. Nestvůry nám ještě chyběli.

"Ať to není obří želva." modlil se Nico. Bohužel, skutečnost byla daleko horší. Lodí otřásl náraz. Před námi se objevil vodní vír. Leo zoufale mačkal tlačítka na wii konzoli.

"Charybda?!" zakřičel Leo.

"To není možný," odbyl jsem ho, "ta hlídá moře nestvůr, ne? Nemá třeba mladší sestru, nebo tak něco?"

Annabeth, Kalypsó a Reyna už stáli v pozoru na palubě se zbraněmi v rukou a rozhlíželi se po nepříteli.

"Tam!" křikl na ně Leo a zběsile ukazoval na malou Charybdu. Loď se zhoupla po nárazu vlny.

"Percy, můžeš s tím něco dělat?!" zavolal jsem na něj.

Klekl si na palubu, položil ruce na dřevo, zavřel oči....a nic. "Nejde to! Moře mě neposlouchá."

"Di immortales!" zaklel jsem a rozběhl se k Nikovi. "Musíme to zastavit!" strčil jsem do něj.

"My nejsme děti Poseidóna. Jak bychom to mohli zarazit?!" podíval se na mě. Loď se otřásla a my spadli na zem. "Kameny...země...." vykoktal jsem. Nico to naštěstí pochopil. Chytil mě za ruku. "Ať to vyjde." přál jsem si. Soustředil jsem. Myslel jsem na písek, korálové útesy.

Z vody vyrazil obří červený korál. Klesl jsem na kolena. Bolelo mě celý tělo. V uších mi hučela krev. Slyšel jsem Nica, jak řve na Lea, aby jel, než to ta věc obplave. Zablokovalo to nárazové vlny, které k nám malá Charybda vysílala, ale jen dočasně. Měli jsme nanejvýš pět minut, než se k nám ta věc dostane. Leo zmáčkl několik tlačítek na ovládání lodi a vznesli jsme se do vzduchu. Pomalu jsem se zvedl. Byl bych spadl zpátky na zem, kdyby mě Nico nezachytil.

"Jsi v pohodě?" mrkl na mě. Usmál jsem se a podlomila se mi kolena. "Ne, nejsi. Ale jak jsi to udělal?"

"Já? Snad my?" vydechl jsem.

"Ne, neudělal jsem nic." zahanbeně sklopil oči k zemi. "Byla tam moc silná vrstva vody a navíc, korál není tak úplně kámen."

Nad tím jsem nepřemýšlel. "Já nevím." přiznal jsem. Před očima mi běhali mžitky a já nebyl schopný logicky uvažovat.

"Než přijdeme na to, jak jsi to udělal, radši to nikomu neříkej. Teda, to že nevíš jak jsi to udělal." zašeptal.

Teď už jsem se musel smát. "Jo, těžko jim můžu zatajit dvacetimetrový korálový útes." Pomalu se mi vracela síla. Nico mě pustil. Teď už jsme se smáli oba. No, málokdy se vám naskytne příležitost, vidět dva Hádovy syny, jak se prohýbají smíchem. Takže na nás ostatní koukali jako na blázny.

"Stalo se něco?" Annabeth tázavě zvedla obočí. Teda, ze mě a Nica měli lidi strach, ale když jste se podívali Annabeth do bouřkově šedých očí...z tý holky mi běhal mráz po zádech. Byla fajn, ale jenom pokud byla na tvojí straně.

Mezi smíchem Nico poznamenal: "...jen takový...."

"...soukromý vtípek." doplnil jsem ho. Nico horlivě přikyvoval.

"No, tak jestli jste už skončili, musíme toho spoustu probrat." uzavřela to Kalypsó. Rukou naznačila ve vzduchu kruh a na nose mi přistála třpytka.

Přestal jsem se smát. "Co to je?" Smetl jsem to na zem a Nico vedle mě udělal totéž. Nadechl jsem se. Něco mě štípalo v nose. Kýchl jsem. "Hej, Kalypsó!" věnoval jsem jí ublížený pohled. Teď už se smáli všichni.

"No jó no. Jen se smějte." odfrkl si Nico. Šťouchl jsem do Lea.

"Omlouvám se, ale..." zbytek věty zanikl v dalším návalu smíchu.

Zvedl jsem ruku. K zemi se snesla černá mlha. Smích utichl. "To by stačilo!" pronesl jsem s ledovým klidem. "Musíme probrat cestu." Otočil jsem se a zamířil do kajuty. Ostatní mě následovali.

"...no tak to bude super." ušklíbl se Leo a zabouchl za námi dveře...