Hádův syn

Probuzení

"Markie....?" uslyšel jsem hlas. Matně jsem tápal ve své mysli a hledal, odkud jde.

"Markie...?" ozvalo se znovu. Vážně jsem se snažil najít toho, kdo na mě volá, ale viděl jsem před sebou jen černo.

Někdo se mnou zatřásl a ta tma se otřásala v základech. Konečně jsem uviděl proužek světla. Vydal jsem se za ním...

Zamrkal jsem a uviděl jsem Reynu, která se nade mnou skláněla.

"Probudil se." zavolala na někoho.

Byl jsem šťastný, že ji vidím. Už jsem se začínal vzpamatovávat.

"Jak dlouho jsem byl mimo?" opřel jsem se o lokty a vytáhl se do polosedu.

"Týden..." odpověděla.

Zalapal jsem po dechu. Tolik?! To není...je to možný.

"Mohla bys...?" naznačil jsem jí. Vzala mě za ruku a pomohla mi vstát. Vděčně jsem se na ni usmál a udělal jsem pár váhavých kroků.

Bylo to, jako bych si musel znova zvykat na tohle tělo. Bezva!

Po chvíli už jsem měl v chození jistou praxi a skusil jsem povyskočit. Dopadl jsem na všechny čtyři.

Reyna se smála. "Ty jsi.."

Pokrčil jsem rameny. "A cos čekala?" šťouchnul jsem do ní.

Objala mě. "Jsem ráda, že jsi v pořádku." pošeptala mi do ucha.

"No, tak to já taky." odvětil jsem. "Jdem ven?" mrknul jsem na ni.

"Jak jinak?" vzala mě za ruku a já byl rád, že ji mám.

Ona byla moje všechno. A bez ní bych nebyl nic.

A dám vám radu: Jestli máte někoho, na kom vám záleží, nevzdávejte to s ním. Možná je nesnesitelný. Možná že teď si vás nevšímá. Ale to, že si nejste souzeni teď neznamená, že zítra to nemůže být jinak.

Musíte bojovat za to, co milujete...