Hádův syn

Libertas

~Percy~

Už mě chtělo zničit hodně bohů - vzpomínám si, jak se o tom bavili o slunovratu - ale nechápal jsem, proč bych měl umřít rukou svobody. Neměla by nám radši rozdat olivový ratolesti, vypouštět holubice z rukávu a tavit pouta? Tohle už mě unavuje. Každý bůh, kterého jsem kdy potkal, mě chtěl zničit nebo mi dal nesplnitelnej úkol.

"Jé vám to dneska sluší." zahájila svou oblíbenou strategii Annabeth. Když máš problémy - mluv. Byla trošku z formy. A nejspíš jí myšlenka na smrt rukou téhle bohyně přišla stejně úžasná jako mně.

Ale co, zvládli jsme i horší věci. "Co si takhle sednout a promluvit si?" navrhl jsem.

"Jasně." souhlasil Grover, "bude to takový malý čajový dýchánek."

"Dýchánky mám ráda." zamyslela se bohyně. To ticho bylo fakt strašný, ale pak se zřejmě rozhodla, že bude mnohem příjemnější, dát si čaj a zničit nás až potom.

Posadili jsme se doprostřed sálu. Libertas luskla prsty a před námi se objevily šálky s čajem. Asi jí nedošlo, že to bylo myšleno jen obrazně.

"Takže...? Co chcete polobožští?" nedůvěřivě si nás měřila.

"Nic zvláštního. Jenom chceme vnést svobodu do duší všech lidí, polobohů, bohů, titánů i těch...horších." Dobrej tah Annabeth, pochválil jsem ji v duchu.

"No a?" povytáhla obočí bohyně. "Kvůli tomu jste mě otravovali?! Jestli to chcete udělat, tak jděte a nechte mě tu v klidu rozjímat." Na můj vkus mluvila až příliš nahlas.

"Me-e-e," ujelo Groverovi. Vždycky když měl ten kluk - vlastně satyr - strach, začal mečet a kousat plechovky.

Co vlastně chceme? Obrátil jsem se s tázavým pohledem na Annabeth. Těkala očima ze mě na bohyni. Z jejích pohybů jsem odvodil, že se snaží vymyslet nějaký plán, ale nadějně to nevypadalo.

Bohyně zvedla ruku na které se zača tvořit světelná koule. To je konec. Nezabil mě Arés ani Tartar, ale bohyně svobody. Napřáhla ruku...

~Annabeth~

Zmocňovala se mě panika. Takhle to přece nemůže skončit! Když se řekne svoboda - a myslím tu s velkým S - představíte si milou usměvavou bohyni, která rozdává letáčky o revoluci v latinské Americe, pomáhá nespravedlivě vězněným a - no já vážně nevím - krmí holubice?

Měla jsem nanejvýš pár vteřin, než nás promění na popel.

"...potřebujeme....vaše požehnání." plácnul Percy. Vyvalila jsem oči. Požehnání? Já bych to zas až tak nebrala, ale teď jsme to museli dohrát do konce.

"Jen si to představte," nasadila jsem přívětivý úsměv, "pomůžete osvobodit chaos od neviny. Ostatní bohové si vás začnou vážit."

"Jasně." přidal se Grover, "Héfaistos by s váma mohl udělat interview do televize."

Paprsek se v její ruce rozplynul. "Interview? To by bylo fajn. Třeba 》Libertas, obávaná bohyně se uvolila pomoci titěrným polobohům při záchraně světa《 Ano, to zní dobře.

Ulevilo se mi. Takže nás možná nezničí. Percy zvedl obočí. Doufala jsem, že bude zticha a nezkazí to. Sice mi taky přišlo, že to Libertas trochu přehání, ale mohla by nám pomoct.

"Takže, mohla by jste...?"

"Jistě." horlivě přitakávala bohyně, "máte mé požehnání, osvoboďte chaos a tak. Spokojený?! Připomeňte Héfaistovi to interview. A teď mě nechte být!" prohlásila a zmizela...

~Marcus~

Vzal jsem Reynu do parku Jardim do principe real. Byl hodně malý, ale to nevadilo. Sedli jsme si na lavičku a koukali na racky, kteří létali k oceánu.

"Nikdy bych nečekala, že na sebevražedný výpravě budu mít čas na romantický procházky." pousmála se Reyna.

"Jsme polobozi," mrknul jsem na ni, "nic kolem nás není normální ani pochopitelný."

"Mluvila se mnou máma." začala. "Řekla, že to nejhorší teprve přijde."

Pomyslel jsem na svůj sen a přeběhl mi mráz po zádech. To se nikdy nestane, uklidňoval jsem se.

"Mám porazit Tartara. Co může být horší?" podíval jsem se na ní. Byla krásná. Hnědé vlasy měla spletené do copu. Zadíval jsem se do jejích modrých očí. Nic nemůže být tak špatný dokud jsme spolu.

"Asi máš pravdu," přikývla. Ani jsem si neuvědomil, že jsem to řekl nahlas. Položila mi hlavu na rameno a jen jsme tam seděli a poslouchali zpěv ptáků a vychutnávali si přítomnost toho druhého. Jestli si myslíš, že to byla nuda, tak se pleteš. Když je člověk polobůh, není nic krásnějšího...