Hádův syn

Epirus

Stáli jsme před bránou do Hádova chrámu. Poslední chvíle, do které nám svítí slunce, pomyslel jsem si. Rozevřel jsem dlaň a nabídl všem semínko ječmene. Vzali si ho a vložili si ho pod jazyk. Nechali jsme tak ho chvíli a pak jsme ho spolkli.   

"Tak, jdeme." vzal jsem Reynu za ruku a prošel bránou. Procházeli jsme temnými chodbami a já cítil přítomnost mrtvých, čím dál víc. Mluvili ke mně a já se je snažil ignorovat. Došli jsme ke schodům. Před námi se objevil pohár s temně zelenou tekutinou.

"To je náš jed." poznamenal Percy. Uchopil jsem pohár a napil se. Bylo to...jedovatý. Podal jsem pohár Reyně. "Cinknul bych si s tebou, ale nemáš čím." pokusil jsem se o vtip. Byl dost slabej, ale odpovědí na něj bylo pár úsměvů na tvářím mých přátel.

Vypili jsme pohár do dna a položili zpátky na schod. Rozplynul se v okolní temnotě. Pokinul jsem ostatním a šli jsme dál. Skončili jsme v - pro mě staré známé - kruhové místnosti. Běhal mi mráz po zádech. 

Z okolních stínů se jeden oddělil a zformoval se do formy téměř člověka.

"Tartare..." vydechl jsem.

"Markie." usmál se na mě (teda aspoň jsem si to vyložil jako úsměv). "Věděl jsem, že přijdeš."

"Abych tě zničil." řekl jsem chladně. Nehodlal jsem se s ním dlouho vybavovat.

"A ty bys zničil vlastního otce?" káravě pozvedl obočí.

Zastavil se mi tep. Na krátký okamžik se mi zastavili všechny životní funkce.

"Co je to za blbost?!" vykoktal jsem. "Můj otec je Hádes."

"Vážně?" obočí byla stále nahoře. "Ten tupec? Ale jdi. Přece si nemyslíš, že všechnu tu moc měl od něj."

Na tohle jsem neměl odpověď. Ale on...přece...ne. To nemůže být pravda.

"Čekal jsem na tebe dlouhých dvě stě let." pokračoval. "Dvě stě let, než tě ten pitomec prohlásil za svého syna a pustil tě ven z tvého vězení. Po tom, co zabil tvou matku a zničil tvůj domov, tě držel v podzemí, jako nějakou nebezpečnou nestvůru. Pětiletého chlapce držel pod zámkem. Zbabělec." na chvíli se odmlčel, aby mi došlo, co řekl.

"A teď tu konečně stojíme proti sobě. Otec a syn. Přebereme vládu nad světem. Budeš mít možnost se Hádovi pomstít." sliboval.

"Ne." oznámil jsem mu. "Ty lžeš. Můj otec je Hádes. A moje matka zemřela. Ty ne..."

"Odmítáš si přiznat pravdu." konstatoval. "Ale ty vzpomínky, které jsem ti poslal by tě měli přesvědčit o opaku. Ty vzpomínky, které ti Hádes vzal. Ty jsi můj syn, Markie (nesnášel jsem, když mi tak říkal). A spolu budem vládnout světu." rozesmál se.

Vrtěl jsem hlavou. Nemůžu být syn prvotního. To se nestalo už...vlastně se to nestalo nikdy.

"Přiznej si to." napřáhl ke mně ruku. "My dva k sobě patříme. Budeš mít neomezenou moc. Všechno, co sis kdy přál. Všichni polobohové budou znát tvé jméno. Jsi Marcus, syn Tartara."

Chvíli jsem váhal. Dlouhou chvíli.

"Nedělej to Marcusi." varoval mě Percy.

"Dokážeš bohy rozmáčknout, jako otravný hmyz." nabízel mi Tartar. "Tu moc v sobě máš."

Podíval jsem se na své přátele. Tartarova nabídka mě lákala.

"Ne." odpověděl jsem a podíval se mu do očí.

"Ale ty jsi můj syn!" zahřměl Tartar.

"Ano." přiznal jsem. Byla to jedinná možnost, jak vyhrát. Za Tartarem jsem zahlédl obrys Janus.

"Vidíš? Nemáš jinou možnost. Polobohové tě budou nenávidět. Bohové se tě budou bát. Nikdy ti nebudou věřit. Budou tě hlídat, nenechají tě nic udělat." přesvědčoval mě.

"Já budu ovládat můj osud!" teď už to ve mně vřelo. "Mě nikdo ovládat nebude. Teď mě dobře poslouchej.Já jsem Marcus, potomek Tartarův, syn Hádův. Jsem dítě řeků, přítel římanů. Já jsem poslem bohů. Já jsem ten, kdo tě zničí!" zařval jsem a uvolil svou sílu.

Zvedla se vlna kamení letící směrem k Tartarovi. Na poslední chvíli ji odrazil a opětoval moji palbu. Smetl jsem ji mávnutím ruky. Byl jsem mocnější. To my sám řekl. Nebyl nikdo, kdo by mě mohl zastavit. Povolal jsem sílu moře, blesku i ohně, všechny síli nepřátel, které jsem porazil. Oni byli mou silou.

Proti tomuhle Tartar neměl nic. Nebyl připravenej na otevřenej boj. Myslel si, že mu za to poděkuju.

"Kdes byl celý moje dětství?" vykřikl jsem. "Kdes byl, když jsem tě potřeboval?! Ty nejsi můj otec." odsekl jsem mu a zasypal jsem ho kamením. Byl pryč. On i všechna jeho moc. "Teď budeš spát." oznámil jsem mu a otočil jsem se k němu zády.

Pohlédl jsem do tváří kamarádům, kteří na mě zděšeně koukali. 

"Omlouvám se." klesl jsem na kolena. Z části vyčerpáním, z části zoufalstvím. "Nevěděl jsem to."

Čekal jsem, že mě odsoudí za to, kdo jsem...nebo co jsem. Já sám jsem se odsuzoval. Reyna si ke mně sedla a objala mě.

"Mně je jedno, kdo jsi byl." zvedla mi bradu. "Teď už nejsi Tartarův syn. Teď jsi to, co jsis vybral. Jsi syn Háda, jsi dítě řeků, přítel římanů. A já tě miluju, ať jsi co jsi." políbila mě

"Jo kámo." přidal se Percy. "Jsi jeden z nás."

Vstal jsem. "Díky." a myslel jsem to vážně. "Ale teď se musíme vrátit do tábora. Oni mají problém." natáhl jsem ruku a oni se jí chytli. Rozplynuli jsme se do stínů...