Hádův syn

Epilog

/o dva roky později/

"Nico? Nico, mohl bys mi srovnat límeček?" chtěl jsem po něm. Neustále jsem se ošíval. Zíral jsem na svůj odraz v zrcadle, ne a ne se spokojit s tím, jak vypadám. Byl motýlek správná volba? Nechtělo to kravatu?

"Bohové, ty jsi ták otravný a neschopný. Vždyť ty by sis bez ní ani nezavázal tkaničky od bot." smál se, když mi upravoval límec od saka.

"No a?" poťouchle jsem se na něj zašklebil. "Proto nosím boty na suchej zip."

"Ty jsi takovej..." vyprskl jakoby uraženě, ale viděl jsem mu na očích, že nemluví vážně.

"Co?" natočil jsem hlavu na bok. Trocha bratrského provokování přece nemohla uškodit. "Co jsem?"

"Můj úžasnej bráška." pokrčil rameny, jako by to bylo to, co chtěl celou dobu říci. "Ale nechápu, proč se musíš ženit zrovna teď. Nebereš to moc rychle?"

"Kolikrát to to musím opakovat?!" zavrtěl jsem nad ním hlavou. "Je svátek Spes!" A kromě toho miluju svou snoubenku a nemůžu se dočkat, až si ji vezmu, problesklo mi hlavou.

"No tam promiň." předstíral uraženého. Jen tak na oko, snad aby trošku zlehčil atmosféru. Nepotřeboval jsem to, ale i tak jsem oceňoval jeho snahu.

"Hele, jdeš mi za svědka, tak se to snaž nezkazit." popichoval jsem ho. Když mohl on, tak já taky.

"Já?" ukázal na sebe prstem a zatvářil se jako nakopnuté štěně. Skoro bych mu ten nevinný výraz věřil. "Já a něco zkazit?"

"Jistě že ne." ukončil jsem to. Bylo na čase, abychom začali být zase vážní. Vždyť dneska se žením a beru si tu nejlepší holku, jakou si polobůh může přát. "Ale chci, aby to bylo dokonalý."

"To bude." přikývl. "Máš dokonalou nevěstu."

Usmál jsem se. Měl pravdu. Reyna byla dokonalá. Před očima mi proběhly momenty, které vystihovaly vše, co jsem na ní tak miloval. Ten sebevědomý úsměv, který nosila na veřejnosti i to, jak se z něj večer stával nesmělý. To, jak si prohrábla vlasy a na čele jí vyskočila jedna nebo dvě vrásky, když jsem udělal nějakou hloupost i to, jak pak zavrtěla hlavou a se zvonivým smíchem prohlásila, že jsem blázen. To, jak mě brala za ruku vždy, když jsem neměl dost odvahy a potřeboval podpořit. A hlavně to, jak se na mě dívala, když řekla ano. Viděl jsem to jako včera.

Uvědomil jsem si, že na sebe nepřítomně koukám do zrcadla.

"Myslíš, že je to dobrý?" ujišťoval jsem se a ještě naposledy si upravoval vlasy, rovnal košili.

"Jo." protočil panenky a strčil do mě. "Jsi horší než holky."

"Tak to odvoláš!" zamračil jsem se na něj.

"Ne!" vztyčil nos nahoru. Cvrnknul jsem ho do něj.

"Di immortales, Marcusi! Tohle mi nedělej!" rozčiloval se.

"Fajn." smál jsem se.

"Už bychom měli jít." významně poklepal na hodinky.

"Ano." ještě jednou jsem si srovnal motýlka a vykročil jsem za ním do uličky. Tohle bude ten nejkrásnější den mého života...

Vážení přátelé, čtenáři i vy ostatní. Knihu jsem vydal více než dva roky zpátky, za tu dobu jsem dospěl, zdokonalil své psaní i pravopis a další drobnosti. Proto budu příběh postupně opravovat a pozměňovat. Za měsíc či dva doporučuji vášnivým čtenářům si práci přečíst znovu, protože bude v úplně nové podobě.

Marcus :*