Hádův syn

Tma

Popravdě řečeno, nemohl jsem usnout. Jen jsem seděl na posteli a koukal na lebky na zdi. Nico před pár lety pomáhal tenhle srub stavět, takže přesně vystihoval řeckou stránku našeho otce. Ale spát tady, k tomu to nebylo určené. Vždyť tenhle srub ztělesňoval smrt. Bylo to jako by tě někdo hodil do kobky se slovy: "Tak si odpočiň, zítra možná umřeš."

Nico vedle mě klidně pochrupoval. Jak tady ten kluk mohl usnout, to jsem nechápal. Zvedl jsem se a šel ven. Potřeboval jsem na vzduch. Přemýšlet.

Došel jsem k Thaliině borovici a sedl si. Sám nevím proč, ale mám ten strom rád. Přijde mi, že jsem nedopadl nejhůř. Teda, aspoň jsem neskončil jako strom.

Koukal jsem na večerní oblohu a počítal souhvězdí. "Hvězdy září jasně," pomyslel jsem si.

"Tak v tom s tebou naprosto souhlasím..."

Nadskočil jsem a ohnal se mečem za hlasem.

"Ale no tak," pokáral mě hlas, "přece bys neprobodl vlastního otce..."

Rozhlédl jsem se kolem. "Háde...? Ale kde.."

Ucítil jsem na rameni něčí ruku. Jemně ale pevně mě držela právě tak, abych nemohl pohnout rukou s mečem. Otec není takový barbar jak vypadá, usmál jsem se.

Stáhl si z hlavy svou přilbici temnoty. Měsíc svítil právě natolik, abych matně rozeznával jeho rysy.

"Krásná noc, co?" zasněně se podíval na hvězdy. Musel jsem s ním souhlasit, ale přišlo mi to jako klid před bouří. Nebe obvykle nebývá tak jasné.

"Co mám dělat?" otočil jsem se k němu. Byl vysoký, s černými vlasy a bystrýma očima. S Nikem jsme byli jeho "kopie" až na drobné nedostatky. Plášť spletený z duší mával ve větru sem tam.

Otec se zamračil. "Nemůžu ti říct, co máš dělat. Jen poslouchej víc srdce než rozum."

Tak teď už jsem tomu nerozuměl vůbec. Můj otec, který se celý život obklopuje stíny a mrtvými, a mimochodem svojí manželku Persefonu musel unést, aby si ho vzala, mi radí, abych poslouchal srdce.

"Jako vážně?" podíval jsem se na něj. "Tati, ona je...."

"Je přesně to, co potřebuješ." prohlásil. "Poslouchej mě Marcusi, žádné z mýh dětí nikdy nebylo slavné, ani šťastné. Nico, Bianca... Zkus být výjimkou."

Nevěděl jsem, co mám říct. V očích mě pálily slzy. Hádovi synové nepláčou (au už vůbec ne, když jim je 19)! Sedl si ke mně a dam mi ruce kolem ramen. "Ty budeš jiný, Marcusy. Musíš být..."

Váha jeho rukou mi zmizela z ramen. Otec se rozplynul do tmy, a já zůstal sám. Zíral jsem na oblohu. "Zoe Večernice..." pomyslel jsem si. Hérakles jí ublížil... Bylo tolik hrdinů, kteří ublížili lidem, které dřív milovali. Nechci být jako oni. Nechci nikomu ublížit.

Na obzoru jsem uviděl první sluneční paprsky. Svítalo. Seděl jsem osm hodin u Thaliiny borovice a koukal na hvězdy. Za necelou hodinu vyrážíme na výpravu, abychom zachránili svět, a já se vůbec nevyspal.

Zvedl jsem se a vydal se zpátky k táboru. Viděl jsem Nica, jak vychází ze srubu. Zamával jsem na něj. Všiml si toho a zamířil ke mně.

"Tak co? Vyspal ses?" zeptal se.

"Ne..." vydech jsem. Bylo mi na nic. Bolela mě hlava.

"Budu hádat. Myslel jsi na ni." Ten kluk se ze mě utahoval. No, asi si to zasloužím. Vyplázl jsem na něj jazyk.

"Jdem do hlavní budovy." řekl mi. Šel jsem za ním. Byl jsem rád, že ho budu mít s sebou na výpravě. Prošli jsme chodbou a prošli dveřma do pokoje pro "válečné" porady. Všichni už seděli kolem stolu a povídali si. Přinutil jsem se usmát. Prohrábl jsem si rukou své rozčepýřené černé vlasy. Musím vypadat jako idiot. Posadil jsem se na svoje místo a poslouchal Cheirónův výklad.

~Reyna~

Marcus přišel na poradu a sedl si ke stolu. Nesnažil se, ale vypadal úžasně. Rozčepýřené tmavé vlasy mu padaly do černých očí. Na tváři mu hrál úsměv. Pod táborovým trikem se mu rýsovaly břišáky. Narozdíl od Nika byl hezky opálený a bylo vidět, že na sobě od malička tvrdě pracoval.

Kdyby někdy přišel do tábora Jupiter, nikdo by nepochyboval, že je říman. Ani ten tupec Oktavián by si proti němu nedovolil něco namítnout. Byl tak nedbale elegantní, disciplinovaný a...prostě dokonalý...

"Nech toho!" okřikla jsem se. Stejně to skončí jako vždycky. Nakonec si přivede nějakou holku z tábora. Přinutila se podívat jinam. Už nedovolí, aby se to opakovalo znova. Nejdřív Jason, pak Percy...znovu už ne.

Zaposlouchala se do Cheirónových slov. "...musíte letět do Říma do Hádova chrámu. Tam bude temnota nejsilnější. Měli byste vyrazit."

Marcus se zvedl od stolu. "Tak lidi, jdem na to!" uličnicky se usmál. Šli jsme ven k Argu II. Přede mnou šli Percy s Annabeth a drželi se za ruce. Kousla jsem se do rtu. Kéž bych tak měla někoho, kdo by mě měl rád.

Byla jsem sama v týhle skupině polobohů. Percy měl Annabeth, Leo Kalypsó, a Marcus Nica. Jasně, ti dva byli jenom bratři, ale stejně.

Vyšli jsme po můstku na palubu. Naposledy jsem se podívala na tábor. Cheirón se za námi smutně díval, jakoby věděl, co nás čeká.

Leo si nasadil kapitánskou čepici a vykřikl: "Tak lidi, strýček Leo vás vezme na výlet." A s těmito slovy jsme vzlétli do vzduchu a vydali se vstříct antickým krajinám.