Hádův syn

Lisabon

"Dámy a pánové, zapněte si prosím bezpečnostní pásy, přistáváne." zařval Leo do megafonu.

Nejradši bych toho kluka zabil. Zastrčil jsem meč a změřil si ho popudivým pohledem.

"A musels kvůli tomu zvonit na poplach?!" zavrčel jsem.

Pokrčil rameny a věnoval se dál řízení lodi. Zavrtěl jsem hlavou. Leo Valdez byl kapitola sama pro sebe, ale byl jsem rád, že tu je. Udržoval na lodi dobrou náladu.

Loď přistála na vodě a jemně ťukla do břehu. Slyšel jsem šumět moře.

"Tak co? Akce - rozdělíme se a půjdeme na sebevražedný výpravy pokračuje?" zazubil se Leo.

"A můžeme snad dělat něco jinýho?" namítl Percy. "Jdeme lidi." zavelel, a s Annabeth a Groverem vystoupil na molo a vydal se do ulic Lisabonu.

"Uvidíme se večer." mrkl na mě Nico, rozběhl se a skočil přes palubu. Těsně před tím, než se dotkl vody se rozplynul do stínů.

Leo s Kalypsó odešli do strojovny a tak jsme na palubě zůstali jenom já s Reynou.

"Hm...nechceš se jít projít?" navrhl jsem.

Pokrčila rameny a vzala mě za ruku. "Když při tom neumřem..."

Na tváři se mi rozléval šťastný úsměv. Vydali jsme se do zelených parků Lisabonu.

~Annabeth~

Znělo to docela jednoduše: najděde bohyni svobody a přesvědčte ji, aby vám pomohla s výpravou. Ale kde ji hledat? Ne vážně, jsem přesvědčená, že by bohy nezabilo, kdyby nám občas trochu pomohli. Už jsme se hodinu toulali po městě bez žádného vyditelného výsledku. Libertas nevypadala na to, že chce abychom ji našli.

"Zkusím rozložit žaludy." začal se Grover hrabat v kapsách kalhot.

Posadili jsme se na lavičku a pozorovali Grovera, který si hrál se žaludy. Nic se nedělo. Jak by mohlo. Už jsme skoro v Mare nostrum...

"Mám to!" vykřikl nadšeně. Ukazoval na jednu boční uličku. "Tam. Musíme jít tamtudy!" přesvědčoval nás. Lepší nápad jsme neměli a tak jsme šli za ním. Došli jsme nakonec uličky. Zalapala jsem po dechu. Uprostřed překrásného parku stála Belémská věž.

Na přelomu patnáctého a šestnáctého století sloužila jako obranná věž, ale přesto byla elegantní. Mimochodem je jedním ze symbolů města. A ta architektura. Byla postavená v manuelském stylu. No to je fuk. Někde tam by mohla být Libetras.

"Tohle je ono." prohlásil Percy sebejistě. "Tady musí být."

Došli jsme až ke vchodu, zaplatili si vstupné a šli dovnitř. Původně byla postavena řeky, ale když přišli římani, upravili si ji k "obrazu svému", takže teď to byla míchanice řecké, římské a křesťanské kultury.

Kupodivu tam nebyli žádní turisté - ikdyž to asi bylo tím, že byla doba oběda.

Rozhlíželi jsme se kolem sebe. Nikde nebylo nic, co by mohlo připomínat "doupě" bohyně.

"Libertas tady musí někde být." mumlala jsem si pro sebe.

Teda, bohové většinou nepřijdou na zavolání, ale vážně to vypadalo, jako by bohyně vyslyšela naší prosbu.

Vzduch se zamihotal a před námi se objevila okřídlená žena v římské tóze, s kopím v jedné ruce a svitkem papíru ve druhé.

"Li-i-ibertas..." zamečel Grover.

"Narušili jste mou svatyni." rozléhal se její hlas v chodbě, "a za to vás zničím vy malí drzí polobůžci...